Dialog s lékařem

Dialog mezi lékařem a pacientem.

 

Je nesmírně důležitý a naprosto nepostradatelný, o tom vůbec nemůže být pochyb.

Je nejenom významný tím, že si lékař s pacientem vzájemně vymění potřebné informace pro nastávající léčbu, ale hlavně tím, že lékař dokáže srovnat pacientovu psychiku, která bývá  informacemi odjinud často notně narušena.

Během života jsem navštívil ne desítky, ale stovky lékařů, přičemž jejich profesionální přístup k mé k osobě byl občas velmi rozporuplný.

Setkával jsem se s takovými lékaři, se kterými jsem se viděl přes své zdravotní potíže docela rád, naproti tomu jiné jsem navštěvoval téměř s nechutí, ba i odporem.

Uvádím virtuální příklady v přítomném čase.

Vcházím do ordinace, lékař povstává ze své židle a podává mně ruku.

No, není to už toto první známka přívětivosti, a to i bez ohledu na potenciální můj zdravotní stav?

„Posaďte se a hezky mně povyprávějte, co vás trápí!“

Činím tak, vyzpovídávám se, přičemž jsem plný neskrývaných obav z nemoci, která mě provází.

Po mém „otevření srdce“ se znovu ujímá slova lékař s nadále příjemně naladěnou tváří.

„No, nebude to, alespoň si myslím, tak zlé, jako se na první pohled může zdát.

Nemějte obavu, něco s tím uděláme.

Na váš problém je k dispozici celá řada léčiv, a čert aby to vzal, aby něco na vaši nemoc nezabralo.

No a co vaše rodina? Je v pořádku?

No tak vidíte, není třeba se stresovat.

Musíte  brát všechny ty informace z tisku s rezervou, zdaleka ne všechny jsou v plném rozsahu pravdivé.“

Zrovna včera jsem byl u jednoho takového. Pozorně mě vyslechl, naznačil,  že hodnoty určitého faktoru mám zvýšené, ale to ještě moc neznamená.

Pravil, že se musí daný negativní, v krvi obsažený faktor i nadále sledovat, především pak jeho časový trend.

Když jsem mu závěru děkoval a vyjádřil obavy slovy:

„Tak teď mě čeká tříměsíční období strachu,“

odvětil: „Ale i tříměsíční období naděje.“

Takže tak bych si asi představoval diskuzi s lékařem, který ani nemusí být můj důvěrný známý.

A nyní uvádím opačný příklad:

Vcházím do ordinace.

V křesílku sedí lékař zjevně otrávený, nevstává, nepodává ruku, sotva na mě pohlédne.

Sestra mu podává moje papíry.

„No tak, co vám, pane, vlastně chybí?“

Nevlídně mně rukou vybídne k usednutí na židli a začítá se do předkládaných mu sestrou papírů.

„Co vám budu povídat, není to s vámi příliš dobré.“
„No a co mám dělat, pane doktore?“

„Nyní už asi nic, návštěvu jste měl rozmyslet dřív, než jste mě ráčil navštívit.“

„Mohl bych použít k vylepšení svého stavu to a to?“

„Kdo vám takovou hloupost poradil?. Na léčbu jsme tady my, lékaři.“

„Já nevím, ale mně to trochu zabralo.“

„Poslyšte, když se vám nelíbí moje rady, tak si běžte někam jinam, třeba k jinému kolegovi!

Mám i jiné pacienty na starosti.

Sestro, vypište pánovi papíry, návštěva za 14 dnů. Na shledanou.“

Vymýšlím si těmito diametrálně odlišnými dialogy příliš? Jsou takové případy ojedinělé?

Myslím, že ne.

Zažil jsem na Brodsku takových odlišně jednajících lékařů víc.

U těch negativně jednajících je mně líto mlčky sedících, v čekárnách zjevně trpících pacientů, odevzdaně čekajících na vyšetření.

To oni pak se skloněnou hlavou a poníženě vcházejí dovnitř ordinací a stávají se nejednou rukojmími takových felčarů.

Já jsem ale k takovým pacientům naštěstí nikdy nepatřil.

Dokázal jsem se, jak se říká, v případě nesouhlasu s jednáním lékaře rázně ozvat, a dokáži to i nyní.

Ostatně výše uvedené řádky jsou toho důkazem.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109486
Týden: 363
Dnes: 6
  přihlásit poslední změna: 06.02. 2014 09:45:59