Den Země

Den Země –  redaktor se ptá...

„Mohu se zeptat, jak se cítíte, paní Země?"                                                                                                                    „Děkuji za optání, ale abych vám pravdu řekla, za moc to nestojí.

Nemám stání, pořád se jenom otáčím, obíhám kdekoho, klidu si neužiji, ale co mám dělat, jednou jsem si vybrala takový život, no a tak musím ho brát, jaký je."

„A jinak vám zdraví přeje?"

„Ale co vás bere!

Špatně se mně dýchá a už pár desítek let mám zvýšenou teplotu, nevím, co se se mnou děje.

Pravda, teplotu jsem mívala i dříve, ale v současné době už ji snáším tak nějak obtížněji, navíc mám suchý tělní pokryv.

Nejvíce se zahřívám kolem pasu, ale i hlava, ještě nedávno s bělavou hřívou, se nějak mění."

„A kde jste se, zní to sice paradoxně, nachladila?"

„No, leccos se ve sluneční soustavě říká, mohla bych se vám i svěřit, ale nerada někoho pomlouvám, ať konečný soud nad příčinou vynese čas!"

„Ale šaty, které nosíte, vám sluší, kombinace zelené s modrou, ty dvě barvy jste měla vždy přece ráda."

„Máte pravdu, ale zelená mně nějak bledne, a přitom mně docela slušela a sluší, to říkají všichni."

„Přiznám se, že jsem vám mnohdy záviděl nejenom oděv, ale i vaši čistotu."
"Mýlíte se, neměla bych to říkat nahlas, trochu se i stydím, ale ani s čistotou to u mě není již ideální. Leze po mně několik miliard lidských bytostí, kde mě mohou znečistit, tam to udělají, potvůrky jedny.

Ta jejich látková přeměna je hrozná. Co vyprodukují, to po použití nechají bezostyšně ležet na mém těle. Prý si s tím poradím, říkají...

Ale to přece není pravda, dříve to snad jakžtakž ještě šlo, ale v současné době už to nezvládám. Nejsem také už nejmladší.

Pořád také po mně všichni po mně pobíhající něco chtějí. Přiživují se na mně, kde se dá. Ale aby něco vraceli, tak to teda né, havěť jedna."

„A prý se množí víc a více, všude se proslýchá"...

„Tak to máte pravdu!"

Dříve byl život s nimi poměrně snesitelný, ale v současné době se pomnožili tak, že mně jde doslova o život."

„Nepřeháníte to, paní Země? Nejste náhodou trochu přecitlivělá?"

„No, někteří to tvrdí, ale podívejte se znovu na moji postavu! Zdá se vám normální, no řekněte!"

„Ano, vypadáte poněkud unaveně, nechcete se napít trochu vody?"

„To víte, že mám žízeň. Jak pod nátlakem postupně odkládám své zelené šaty, tak se o to více do mě Slunce opírá plnou silou a výsledek, vždyť vidíte, nebo ne?

Dříve stačilo nastavit ústa dešti a vody bylo habaděj. V současné době abych o kapky deště místy doslova prosila. Je jich stále méně a méně."

„Ale stále jste plna energie,vidím."

„Nevím, co odpovědět, pravda je někde napůl.

To víte, zase ta lidská drobotina. Je tak nenasytná...

Chce stále více a více těžit z mého těla. Zbavuje mě energie, kde jen může. Jak dlouho to vydržím, to skutečně nevím!

Lidé by energií mohli také více šetřit, mohli by si najít i jiné její zdroje, méně mě vyčerpávající, ale oni se mě pořád drží za sukni jak malí.

Kdyby alespoň měli nějakou vizi! Ráda bych s nimi i nadále spolupracovala. Ale oni si myslí, že jsou na mém těle jenom sami. Jsou přece spolu s nimi tisíce a tisíce jiných druhů organismů a ty jsou taktéž na mně závislí svým přežíváním, nemyslíte?

A přitom lidé by měli být ze všech nejrozumnější. Mým ničením si sami podřezávají větev pod sebou."

„Ach ja! Nezbývá než s vámi souhlasit, paní Země. Bojujte i nadále za své zdraví a tím i zdraví jiných!

Budeme Vám držet palečky!"

Jaromír Slavíček