Co si lavičky vyprávěly

O čem si lavičky z městského parku vyprávěly

Jak si mohou mezi sebou, prosím pěkně, povídat, když jsou od sebe vzdáleny desítky metrů?

No, ony se jednou na konci svého bytí scházejí ve sběrném dvoře a tam je času k povídání  přece dost.

Zašel jsem si do oněch míst a vyslechl jejich radosti i stesky, abych se o ně mohl s vámi, když dovolíte, podělit.

Vzpomínkami hovor zahájila ta, co si léta lebedila na hlavní parkové magistrále,

uprostřed Tyršových sadů.

„Holky, já se měla docela dobře, na mě usedaly hlavně důchodkyně, když se v chůzi kolébajíce vracely s nevelkými  nákupy z města.

Měly to z něho na Růžákov poměrně daleko, navíc měly už hodně roků, a tak si s úlevou na mě sedaly, aby si odpočinuly.

Se zájmem sledovaly kolemjdoucí chodce, všímaly si jejich vzhledu do doby, než znovu nabraly sílu, aby s těžkým dechem vykročily opět vzhůru parkem.

Jedna z nás, no tady vedle ležící, měla v závěru svého bytí své existence  smůlu: byla rozlámána vichřicí v  prázdninových týdnech, neboť na ni spadl kmen letité lípy.

Co mám říkat, odskákala to pořádně.

Ale dala se brzy dohromady."

„Já jsem zase byla ubytována v parku, dole, těsně u kapličky," přerušila její výklad opodál naslouchající lavička.

Na mně byli vidět hlavně teenageři s cigaretami v ruce. Ti si někdy dokonce sedli i na můj horní okraj s nohama na sedátku, no považte tu drzost!

Někteří kolemjdoucí starší lidé je napomínali, ale marně. Jenom se jim ti puberťáci chechtali do tváře.

To je dneska mládež, že?

Policajty na ně!

Raději bych byla raději na místě vás, laviček, které jste byly u tenisových dvorců v jakémsi závětří," posteskla si stěžovatelka.

„No, na té kroutící se, ale jinak pěkné cestě."

„Máš pravdu," pokračovala v diskuzi jedna ze zmíněných. „My jsme v tom prostoru v noční době poskytovaly azyl nejedněm mileneckým párům.

V našem okolí bylo v pozdních večerních hodinách hodně šero, a to těm láskou omámeným velice vyhovovalo.

Ale až tak moc nám nemusíte, holky, závidět, zase jindy bylo kolem nás docela nebezpečno.

To víte, všelijaké živly se kolem půlnoci trousily parkem, na nás polehávaly, velmi často pak s lahvemi alkoholu v ruce.

To pak bylo následující ráno kolem nás plno střepů a jiného nepořádku.

Ale moc si nestěžuji, i ostatní naše kamarádky v dolní části parku byly po bujarých  nocích na Tropiku podobně obdařené."

„My jsme si zase hověly na takovém náměstíčku prostřed parku, obklopeném keři," pípla jedna lavička, dosud mlčící.

„Poskytly jsme odpočinek hlavně maminkám s kočárky, tedy docela pohoda, kolem sytá zeleň, kdo by si takovou atmosféru nepřál.

Poblíž nás stála i informační tabule, u ní se sem tam někdo zastavil.

Ale u té umístěné ve žlabu poblíž „broukovitě" nikdo!

Škoda.

Lidé se i u ní mohli dozvědět, jaké rostlinné i živočišné druhy jsou v parku přítomné.

A co vy, holky, tam nahoře v Komenského sadech?"

„Mám-li mluvit za ostatní děvčata," ožila jedna ze jmenovaných, „nežily jsme si špatně, některé z nás vytvořily kolem pískoviště i kroužek.

Pohled na hrající si na písku děti byl kouzelný.

Tělocvikáři ze škol proháněli po kaštanové aleji mládí, občas si na nás ukládaly pozadí i učitelky z mateřské školky, aby pečlivě sledovaly jim svěřená, rozdováděná robátka.

Jo holky, byly to časy!

Teď už nás ale všechny čeká jenom smutný osud.

Vždyť se na mě podívejte, make-up je ta tam!

Ach jo!

Vystřídaly nás mladší kolegyně, snad se jim povede stejně dobře, nebo raději ještě lépe než nám.

Budiž jim přáno!"