Chataři

Chatové kolonie

Kolem měst se běžně vyskytují chatové kolonie, okolí Uherského Brodu není přirozeně výjimkou.

Lidé do nich po práci „utíkají," jednak, aby si odpočinuli od stresu běžného pracovního dne, jednak, aby zušlechtili svůj pozemek k obrazu svému.

Důchodci  se pak přímo těší, aby se mohli za klimaticky příznivých dnů sklánět se svými, snad i trochu bolavými zády k pracně vytvářeným záhonkům s pestrými jarními kytičkami.

Slovo „chatové" ale možná nezní až tak věrohodně, protože když se člověk podívá při průchodu těmito zahrádkářskými koloniemi kolem sebe, tak v některých případech těžko svým zrakem odliší viděný stavební objekt od výstavné vilky v nedalekém městě.

Místo materiálu blízkého přírodě, nemnoze vidíme u těchto staveb masivní beton, hodně skla a občas nechybí ani vše podpírající, nevzhledné kovové konstrukce.

Asi se bydlí v těchto sídlech celoročně, alespoň tak usuzuji podle sloupců kouře, které se v zimních měsících linou z komínů některých těchto domků.

Je ale pravdou, že zase v jiných lokalitách vidíme opačný extrém, tedy něco, co připomíná chatrče našich předků. Neupravené, doslova zetlelé, ba přímo se hroutící chýše.

Jako kdybychom se vrátili obrazem viděného do chmurného středověku. Uvedené „ruiny" rozhodně nepůsobí na naši oči přívětivě a mnohdy nás svým zjevem přímo odpuzují.

Znovu tedy by asi mělo v takových případech platit, že pro urbanizaci v těchto místech je ideální „zlatý" střed, přejme si tedy, aby zde budovaná zahrádkářská stavení sloužila především k odpočinku, ochraně před deštěm a byla vybavena spíše skromnějším interiérem s běžným zahradnickým nářadím uvnitř.

To, co jsem uvedl u neživých objektů, do určité míry platí i pro sadaře, v širší slova smyslu zahradníky. Když je vidím s rýčem nebo motykou, jak se lopotí  na své pozemku, mám pocit, že tak by to mělo být. Upravovat zahradu, případně sad podle svých představ a zároveň  protahovat tělo fyzickou prací.

„Tak to vždy u našich předků bývalo a proč se tomu bránit v dnešní době, říkám si?"

Já vím, doba je jiná, pokroku se nedá bránit, ale  - všeho s mírou! Mnozí čtenáři mně budou mít  za zlé, ale ty zahradní traktůrky, kultivátory, možná někdy i sekačky na mě působí tak nějak divně, možná až nepřirozeně!

Nepopiratelně ulehčují práci, ale jak už jsem kdysi v jiném článku napsal, není nad to ohánět se kosou v potu tváře, s chutí vnořit rýč do jarní hlíny a hráběmi porovnat terén.

Trávník obsloužený kosou přirozeně nevypadá tak pohodově, tak krásně, ale je za ním lidská práce s dlaněmi plnými mozolů, a to má, věřte mně, svůj zvláštní půvab.

Dříve, když člověk dokosil, usedl na zápraží svého přístřešku s krajícem chleba v ruce a zasněně se díval na malebné pozadí Bílých Karpat, aby po chvíli znovu pokračoval ve své práci.

Nepustil v zahradním domku, tak jak je tomu nezřídka v současnosti, naplno televizi či radiopřijímač a „nenahodil" motorovou pilu.

Dnes, zejména pak popoledni a o víkendu, je v těchto příměstských sadech slyšet zvuků moderní techniky někdy až přespříliš.

Motorové či elektrické pily jsou v pilné práci, před parcelami jejich vlastníků stojí zánovní auta, no je to všechno takové jiné, jako bývalo zvykem v dobách dřívějších..

Lidé mezi sebou až na výjimky hovoří tak nějak méně, často ani pořádně neznají souseda, nedokáží ho pozdravit, často své haciendy obdařují kýčovitými předměty a k tomu ten nepříjemný, přírodě tak vzdálený a cizí hluk.

Člověk si připadá svými vjemy v některých příměstských koloniích spíše jako ve městě

Taktéž jsem hlasoval pro letošní elektrifikaci jedné ze zahrádkářských příměstských kolonií, též si chci ulehčit práci. Současně ale mám nemalé obavy z výše uvedených skutečností.

Ne, nechci návrat na stromy, jak už jsem uvedl, pokrok je nezbytný a zákonitý.. Ale měli bychom znát meze svého konání v přírodě, jinak časem zapláčeme nad výsledkem.

Zahrádkářské osady by měly zůstávat místy našeho popracovního odpočinku, nemyslím přirozeně jen pasivního, měli by být prostorem našeho zájmového konání, kde realizujeme své ušlechtilé „koníčky!"

Pracujme, kochejme se v těchto místech svým okolím, ale vězme, že jenom sepětí člověka s přírodou může obě strany obohatit k všeobecné spokojenosti!

Jaromír Slavíček, syn vyhlášeného sadaře...

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111836
Týden: 337
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 18.04. 2012 19:17:26