Cesta do pravěku

Cesta do pravěku

Právě takovou jsem si dnes vyhlédl jako svůj cíl. Ráno jsem si něco přikoupil na cestu a u obchodu prohodil několik vět s mou bývalou kolegyní na gymnáziu Marcelou a pak už vyrazil k autobusu směrem na Slavkov.

Tam jsem hodlal přesednout na dostavník do Boršic, výchozího místa mé pěší túry. Leč řidič jedoucí od Horního Němčí měl asi vlčí mlhu před očima a mou čekající postavu, stojící na zastávce, nepochopitelně přehlédl.

Asi měl od svých nadřízených doporučení seniory nebrat, jinak si jeho opomenutí nedovedu vysvětlit.

Asi se nestávají takové situace často, ale tehdy se stalo. Šel jsem si na uvedené řidičovo faux pas postěžovat jiné své bývalé kolegyni, a sice paní Vlastě Ondrové, bydlící ve Slavkově. Nebyla však doma.

Její soused mně naznačil, že je asi na svém záhumenku. Nezbylo mně tedy, než vyrazit krásnou, mírně stoupající silničkou do lesů nad Slavkovem a Horním Němčí.

Šel jsem sám a sám, pouze s oblačnou oblohou nad mou hlavou. Jednu chvíli začalo drobně přeprchat, ale posléze se začala oblaka rozestupovat. Žádné auto mě nemíjelo, no prostě idylka.

Skoro jsem si říkal, tady by se přece mohlo uplatnit moje auto. Ale hned následně jsem si řekl: „To by snad byl v takovém krásném prostředí hřích.“ Z auta bych nemohl vnímat poutavé rozhledy na Uherskobrodsko. „Jenom, nožky, pěkně běžte!“ Uposlechly. Co jim také jiného zbývalo.

Asi po třech kilometrech chůze lesem jsem se ocitl na květenou vyhlášených Předních loukách. Ke slunci, které mezitím vykouklo z mraků, mu nastavovaly tvář tisíce prvosenek, rozrazilů, plicníků a dalších bylin probíhajícího jara.

V dáli na obzoru se pyšnila svým majestátným vzhledem retranslační věž na Velké Javořině, já však putoval lesostepí dál ke svému cíli. Po cestě jsem zahlédl pomníček nějakému Edovi, zajímavé bylo, že na něm byla upevněna maketa pušky.

Že by tam přišel o život nějaký myslivec? Nevím. Polní cesta se však začala poněkud stáčet doprava, takže jsem musel čas od času i nahlédnout do mapy, abych nezabloudil.

Pokračoval jsem dále krásnými loukami s výhledem na Suchovsko. Všude kolem plno kvetoucího jarního býlí. Z batohu jsem vyňal sprej proti klíšťatům a nasprejoval si nohavice.

Člověk nikdy neví. Borelióza či dokonce klíšťová encefalitida jsou velmi závažné nemoci, často s doživotními následky. Z lučin jsem odbočil do lesního šera mnou nikdy nezkoumané výšiny Neměl jsem se orientačně čeho chytnout, kolem mě byly jen stromy a zase jenom stromy.

Vystupoval jsem záměrně kolmo na vrstevnice, neboť jsem věděl, že pravěká hradiště se stavěla na vrcholech kopců. Kde také jinde, že ano? Když tu, z ničeho nic, se přede mnou objevily mohutné valy hledaného hradiště.

Ty jsem konec konců očekával, ale rozhodně ne v takovém rozsahu. Na ploše velikosti snad fotbalového stadionu obkružovaly prostor porostlý vzrostlým smrkovým lesem.

Tak tady žili lidé v době bronzové. Před několika tisíci lety. Zvláštní pocit. Část valu jsem si vyfotil, zpátky jsem ale nespěchal. Taková místa se přece musí vychutnat. Teprve tak za čtvrt hodiny jsem se vydal na zpáteční cestu.

Tentokrát do Horního Němčí, kde jsem kdysi začínal svoji učitelskou kariéru. Mou zpáteční cestu, většinou opět lesem, provázely celé lány česneku medvědího. Ani kosa by na ně nestačila.

Vyšel jsem u hornoněmčanského hřbitůvku, poblíž kterého se nachází rovněž tajemný archeologický objekt, a sice Hřádek. O něm píšu jinde. I ten jsem si přirozeně vyfotil.

Pak už zbývalo jenom pár kroků kolem mé bývalé školičky, ze které právě vycházela jedna z učitelek. Dali jsme spolu řeč. Ta pokračovala i v autobusu do Uherského Brodu.

Našel jsem, co jsem hledal, takže jsem si povolil pocit dobré nálady.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173144
Týden: 457
Dnes: 79
  přihlásit poslední změna: 15.08. 2015 13:11:33