Černobílé fotografie

Fotografie nejrozmanitějších míst i objektů jsou v současnosti doslova zahlcovány širokou škálou barev se všemi jejich nuancemi.

Což o to, nepochybně nabízejí lidskému zraku libé pocity. Je ale otázka, jestli právě směs těchto pestrých barev nezastiňuje v našem nitru to, co sledovaný objekt či objekty chtějí svým vzezřením svému okolí sdělit.

Tento dotaz se přirozeně netýká jenom kouzelné přírody, ale i lidských výtvorů kdekoliv v krajině, zákonitě i ve městech.Takže jak vypadá svět, když se sluneční paprsky přestanou mazlit s přírodou, ulicemi měst, náměstími, ba i parky?

Odpověď není až tak obtížná, přes tajemnou tmu, do které se krajina nebo město z večera zahaluje, je možné v nich „spatřit“ i to, co jinak ve dne pomíjíme bez většího zájmu.

Přes den je možné velebit barvy, noc je však soužitím tmy a bílých světel, které by bez tmy postrádaly smysl. A právě to se v mnoha případech právě daří černobílým fotografiím.

V rodícím se dni či naopak tajemném šeru ba dokonce mlze, do které se krajina či město nejednou zahaluje, totiž fotografové nacházejí to, co jinak mnohý z nás zrakem pomíjí. Právě v černobílém provedení fotek se lépe rozpoznávají hlavní rysy objektivem fotoaparátu citlivě snímaného objektu.

Člověk tak při prohlídce černobílých fotografií záhy nabývá dojmu, že krása přírody nemusí spočívat jenom v barvách, ale mnohdy spíše ve vzájemné kompozici jednoduchých krajinných prvků v prostém černobílém provedení. U takto koncipovaných fotografií sehrávají velkou roli rovněž stíny, které za vhodných světelných podmínek provázejí každý přírodopisný prvek či děj.

Právě ony totiž poodhalují mnohé ze svých tajů, ve kterých k nám promlouvá každý záhyb kmene, větvící se koruna stromu, meandrující říčka, stejně jako tvarová rozmanitost okolního reliéfu.

Některé ze stínů jakoby si nevěřily a zůstávají polostíny. Ty pak působí na vnímavého pozorovatele měkčeji, graciézněji. Z každé umělcovy fotografie přímo vyzařuje touha po nalezení originálních náhledů na rozmanitost přírody.

Ta, provázená tichem, je symfonií netušených krás a pocitů, kterým však umí naslouchat jen ti, kteří chtějí přírodě porozumět. Mějme tedy v úctě všechny ty, kteří nám ji svým uměním předkládají ve všech jejich kouzelných tvarech a podobách.

Mnohé napoví citát:

„Pokud se chcete něco dozvědět o přírodě a oceňovat ji, je nutné rozumět jazyku, kterým mluví.“

A tím jazykem je bezesporu černobílá fotografie!