Čaj o páté

Čaj o páté

Tuto chvályhodnou akci pro seniory města jsem si nemohl nechat ujít, i když počasí spíše vyzývalo k procházkám.

Mírně matoucí název akce Čaj o páté začínal už ve tři hodiny.

Po vstupu do velkého sálu mě zastavila sedící stráž a žádala 40 korun. Poprosil jsem ji o slevu  s tím, že chci jenom lístek na stání. Prý ať si nevymýšlím…

Mírně prostorově desorientovaného se mě ujala paní Bc. Jana Hrdinová a poslala mou osobu ke stolu Korytné.

Což o to, u koryta bývám rád. A jistě to neplatí jenom pro mě!

Stůl byl ještě neobsazen a skvělo se na něm několik misek slinám přívětivého pohoštění. Mnul jsem si ruce, ale po chvíli „korytnačky“ přišly a bylo po mých nadějích.

O velmi početné hosty, posedávající v hledišti, bylo vzorně postaráno. Ještě před započetím programu je v kruzích obíhali organizátorky s nabídkami všemožného druhu.
Trochu mně připomínaly měsíce planet, co já vím, pro mě za mě, třeba Marsu.

Vlastní obřad započala úvodními slovy paní Ing.Vaškovicová, která následně přepustila mikrofon panu místostarostovi města Ing.Vránovi.

Ten, ostatně jako obvykle, oslovil dříve narozené obecenstvo vytříbeným, předem připraveným slovním projevem. Nabyl jsem při poslechu i dojmu, že čím je pan místostarosta starší, čím více se blíží jeho odchod ústraní, tím je vnímavější ke starší generaci.

Ale možná se mýlím, on to o mně alespoň prohlašuje.

V jeho krátkém projevu jsem si všiml citem nesporně prolnutého slovního obratu.

Řekl: „Dovolte mně, abych popřál všem přítomným příjemné prožití chvil závěru života.“

V ten okamžik jsem měl pocity člověka na smrtelné posteli, a to těsně před příchodem kněze.

Chyběly snad už jenom svíčky.

Uvedený výrok nemám dosud ve své bohaté slovní výbavě, ale člověk se musí učit celý život, plně uznávám.

Následovala vkusná pohybová scénka dětí z DDM, a tak jsem spolu se všemi přítomnými těm malým upřímně a s chutí aplaudoval.

Pak už parketem zavířily první tance seniorů.. Musím konstatovat, že taneční variace některých seniorských párů na mě udělaly pěkný dojem svou ladností a zjevnou sehraností.

V sále se v jednu chvíli objevila i regionální televize Slovácko, přesněji řečeno její dvoučlenná redakce.

Snažil jsem se ze všech sil upoutat pozornost jejího kameramana , ale ignoroval mě. Asi by se temeno mé hlavy v záběrech moc lesklo. Co nadělám…

Na jevišti se v jinou chvíli odehrávala i scénka lidového léčitelství. Bohužel bez mikrofonu toho nebylo mnoho slyšet, a tak jsem si zapamatoval akorát cosi o puškvorci a pak ještě hezké nohy hlavní protagonistky probíhajícího děje.

A poté opět tance, polky, valčíky, ale zanedlouho i disko divočení. Tady jsem se nenechal dlouho pobízet.

Napřed jsem ale oslovil svoji levou kyčel, pravé koleno a čtvrtý bederní obratel: „Smím prosit?“

No a po jejich předpokládaném svolení jsem se vyřítil na parket. Jako známý individualista jsem křepčil dle svých představ, které bývají prokazatelně hodně bujné.

Do varu se tancem dostával i mladý management celé akce, uměleckým projevem nebyl sice snad špatný, i když…

Ale co, pomluvy si nechám na jindy.

U stolu jsem v době klidu končetin řešil problémy současného světa s paní Bc. Jitkou Chvílovou. Ptala se mě, jestli je významnější vyřčené mozkem nebo srdcem

Nevím, se svým mozkem nemám až tak velké zkušenosti, dal bych asi spíše  na ústa, ale jde pouze o můj názor, nikomu ho nevnucuji.

Pak bylo osazenstvo sálu kýmsi vyzváno k sólo tanci s paní Bc.T.Hýblovou, vedoucí to komunitního plánování sociálních služeb, a to za její zásluhy.

Jak  první se ujal této milé povinnosti opět pan místostarosta.

Paní Hýblové jsem v těch chvílích záviděl, neboť měla při tanci oporu v mužné hrudi pana místostarosty, což u dalších tanečníků nepřicházelo v úvahu.

Já jsem tuto povinnost nechtěl plnit, neboť jsem se na jaře nedostal do autobusu na Floru, a vím tedy, co se sluší a patří.

Zábava pokračovala dalšími a dalšími tanečními kreacemi, ale vše má svůj zákonitý konec.

Sál s ubíhajícím časem postupně ztrácel zájemce o tanec, jiskra v očích seniorů  evidentně vyhasínala, neboť tito musí jak známo brzy na kutě..

Týkalo se to i mě!                                                                                                                                                                                           Z výrobků terapeutické dílny sv. Justiny jsem si ještě koupil dutovláknitou kočičku pro neteř  a rozloučil se.

Co říci závěrem? Pěkné! Opravdu pěkné!

Nikomu bych ale neradil, aby se po pročtení mých postřehů urazil. Takové škarohlídy dodatečně literárně pronásleduji!…

Mgr. Jaromír Slavíček

22.11. 2024 07:55:35
24.10. 2024 13:07:38
Návštěvy
Celkem: 198374
Týden: 469
Dnes: 17
  přihlásit poslední změna: 17.11. 2012 07:53:05