Byla jednou pila

Byla jednou na Hrozenku pila

Jistý jsem si ale nebyl. I napsal jsem koncem minulého roku na Obecní úřad ve Starém Hrozenkově dotaz, zdali byl v obci někdy závod uvedeného názvu.

Odpovědi se mně pro pravděpodobnou pracovní zaneprázdněnost úřadu nedostalo.

A tak jsem se vydal vyzkoumat situaci sám. Předposlední autobusová zastávka ve Starém Hrozenkově se nazývá „Pila“, takže tam musel tento objekt někdy stát.

Ihned po vystoupení z autobusu se mně podařilo ulovit jednoho staršího člověka, který byl ochota sama. „Ano, ano, byla tu pila, můj otec v ní pracoval.“ „Tak honem, pane, nějaké ty informace, prosím!“ žadonil jsem.

Pán spustil: „Na pile pracovalo tak asi 15 osob. Pohon strojů kdysi zaobstarával vodní příhon, po něm se ke slovu dostala lokomobila, ta byla na páru.“ „Čím se v ní topilo?“ můj dotaz byl víc jak naivní. „No samozřejmě dřevními štěpky,“ zdroj informací se na mě udiveně podíval. „Hlavní součástí pily byly dva katry.

Na nich se formovala prkna. Pila však vyráběla i jiné produkty, například železniční pražce.

Ty se musely napařit, aby déle vydržely. Dřeva bylo v okolních lesích dostatek, takže závůdek fungoval docela spolehlivě desítky let.“ „No, a nejsou v tom místě ještě dnes k vidění nějaké pozůstatky pily?“ má zvědavost gradovala. „To musíte jít kousek směrem na Vyškovec a pak zahnout doleva, a to už přijdete do prostoru původní pily.

Ale moc toho tam už nenajdete,“ pravil ten dobrý člověk. Poděkoval jsem mu a vydal se několika kroky doporučeným směrem. A opravdu, zanedlouho jsem uviděl částečně oplocený areál, leč poloprázdný.

Ano, stály tam dvě budovy, jestli se jim ovšem vůbec dá tak říkat. Vytáhl jsem foťák. Od plotu na mě kdosi volal, co u pozemku dělám. Odpověděl jsem, že si chci pouze vyfotit areál bývalé pily. Muž uklidnil svého zuřivě štěkajícího psa, což zase uklidnilo mě. Vysvě

tlil jsem mu důvod své návštěvy. „Ano, byla tady pila, ale nezůstalo z ní skoro nic. Akorát ten katr,“ ukázal rukou na jakési rumiště. Katr je stroj na zpracování kulatiny, dodávám pro nezasvěcené. Přišli jsme blíž ke hromadě polorozpadlých trámů zarostlých býlím.

A mezi nimi jsem uviděl to, co jsem hledal, tedy rozpadlý, zrezivělý katr. Hned jsem si jeho torso vyfotil. „A ta budova vedle, to byl kancelářský objekt.

Pojďme dovnitř!“ navrhl můj průvodce. Skoro jsem litoval, že jsem ho uposlechl. Uvnitř to vypadalo jak po náletu. Vytrhané kachličky, rozbité zásuvky atd.

I můj fotoaparát by zaplakal, raději jsem ho nepoužil. „Ona ta pila v posledních desetiletích nevydržela konkurenční tlaky a jak dopadla, vidíte ostatně sám. Renovace nepřichází v úvahu.“

Byl to jako u všech takových zaniklých objektů věru smutný pohled. Poděkoval jsem doprovázejícímu muži za informace a ještě se vydal strmým svahem ke starohrozenkovskému čedičovému lomu. Má bizarní vzhled, daly by se v něm natáčet westerny.

Přes protesty mých nohou jsem zamířil dále nahoru na Žítkovou, kde mně autobus ujel před nosem. Mávání k jeho zastavení nepomohlo, ale jeden z cestujících mně mávání opětoval.

Milí lidé.

Touto skutečností i kyslíkem otráven jsem zamířil k hotelu Kopanice, kde se mně začaly sbíhat sliny nad nabídkou jídel, konkrétně pak pikantních kachních prsou. Pouze jejich cena mě odrazovala od jejich objednání - 269 korun. Asi se jednalo o exotického ptáka.

Raději jsem si proto pospíšil ke stavení žítkovské bohyně. Stavil jsem se i u dobrých známých, u kterých jsem byl pohoštěn bohovsky, neboť káva i omeleta byly výborné.

Při zpáteční cestě do Starého Hrozenkova mě doprovázel asi kilometr jeden patrně zatoulaný pes. Byl jsem mu asi sympatický. Co mám říct na Žítkovou? Nádherná příroda, boží výhledy, rázovití lidé.

Jaromír Slavíček