Byl jednou jeden zámeček

Nazván po Josefině, manželce hraběte.

Není na Uherskobrodsku snad člověka, který by nevěděl o zaniklém zámečku Pepčín v nedaleké Oboře.

Bylo o jeho historii bylo napsáno již mnoho. O majitelích i jeho postupném zániku

Zámek začal stavět začátkem minulého století hrabě JUDr Václav Kounic jako své letní sídlo a nevybral si špatně.

Zajímavé je, že pan hrabě chtěl původně tento objekt umístit v Uherském Brodě v panské zahradě, severně od starého zámku.

Proč se rozhodl pro Oboru se už asi nedozvíme.

V roce 1905 byl zámeček dokončen, aby příchozí upoutával svým pozoruhodně romantickým vzhledem.

Nebylo pak divu, že se zámeček stal dostaveníčkem mnoha významných hostů, kteří se mohli mimo jiné kochat sálem s bohatou a

krásnou výzdobou, ve kterém se pořádaly oblíbené taneční bály.

Předmětem obdivu byla též rozsáhlá knihovna s tisíci svazky v řeči francouzské, anglické, německé a přirozeně české.

Na stěnách knihovny byly zavěšeny obrazy proslulých holandských mistrů.

Hrabě Kounic s oblibou na svůj zámeček zval i významné osobnosti tehdejšího literárního světa, například A. Jiráska, J. S. Machara.

Krátce před svou smrtí dokonce svého švagra hraběte Kounice navštívil v ještě nedokončeném sídle i hudební skladatel Antonín Dvořák.

Zkázu zámečku však přinesly nepřehledné události na konci války.

V tu dobu došlo k jeho částečné destrukci, která v další letech bohužel pokračovala.

Bylo poničeno a zcizeno velmi staré a cenné vybavení zámečku, ať už umělecké sklo, míšenský porcelán či cínové nádobí.

Taktéž množství vzácných knižních svazků přišlo vniveč.

Samotný zámeček chátral i v dalších desítkách let, a to i přes občasnou snahu o záchranu  tohoto stavebně i významov

unikátního objektu.

Na základě rozhodnutí ONV byl proto zámeček v roce 1981 pro neutěšený stav srovnán se zemí.

Dnes se v jeho místech nachází pouze lesní mýtina…

Napadlo mě, co si tak promluvit s přímým svědkem doby, kdy se ještě kolem zámečku projížděla v kočáře paní hraběnka.

Dostal jsem od pana Vidy, pracujícího na Azylovém domě, tip.

„Zkuste navštívit paní Příhodovou v Havřicích! Má úctyhodných devadesát jedna let, tu dobu si pamatuje“

Neváhal jsem ani okamžik a vydal se do příměstské části Uherského Brodu. V malém domku hned naproti domu pana starosty

P.Kunčara mě uvítala drobná žena a pozvala dále.

Usadila na pohovku v malé místnůstce , aby vyslechla moje přání

„Ano, ano, vzpomínám si na ty roky“ pravila už na první pohled neuvěřitelně vitální žena.   „S otcem jsme chodili k zámečku a

v jeho blízkosti v borovém lese sbírali houby.

Kolem nás kdysi jela  paní hraběnka, sesedla z kočáru a dala se s námi do řeči. Byla to příjemná žena.Většinou ale pobývala

v Praze anebo v Uherském Brodě, starost o zámeček ponechávala na hajném Kučerovi.

Můj otec spolu se svými spolupracovníky hloubil u zámečku studnu, měla téměř 50 metrů.

Počkejte, donesu Vám nějaké článečky!“

Odběhla do sousední místnosti. Ne, nepřeřekl jsem se, opravdu zrychleným krokem  odešla do sousední místnosti. Netrvalo dlouho

a měl jsem před sebou několik zežloutlých tiskovin, pojednávajících o zámečku.

„Nezlobte se, paní Příhodová, nevzal jsem si sebou brýle.“

„Podejte mně to,“ rázně odvětila, vzala tiskovinu do ruky a začala mně bez brýlí předčítat historii zámečku.

Je to vůbec možné? V jejím věku? Očaři by měli chodit k této paní na školení.

Náš hovor trval snad hodinu.

Doléhala na mě únava, na paní Příhodovou ne!

Donesla mně ještě ukázat vlastní kresby zámečku, malované asi podle nějaké předlohy.

„ To si musím vyfotit! Před domem je více světla, pojďme  ven!“ zaprosil jsem.

Venku sice svítilo slunce, ale byl vítr. Kresby položené kvůli focení na silnici nedržely. Mrzuté.

Kousek dál bylo už jakés takés závětří. Na chodníku domu pana senátora!

Tam jsem fotil!

Skláním hold staré paní. Ne, neměla snadný život, její život provázela těžká práce a před časem přišla o obě dcery.

Ale její současná fyzická a hlavně duševní vitalita je více jak obdivuhodná.

Rozloučili jsme se, já však musel slíbit, že opět přijdu na kus řeči.

Mám to v plánu, ale vím já, jestli slib dodržím? Mám už přece roky.

Nedávno jsem se zimním lesem k místu zaniklého zámečku vydal.

Na paloučku není po něm ani stopy, jen informační tabule v jeho místě podávává o něm základní informace.

Při pozorném průzkumu okolí mýtiny jsem však v lese objevil mechem porostlé kamenné a cihlové bloky, nesporně z původního

objektu pocházející.

Rovněž asi metrová jáma, pozůstatek zasypané studny, byla zřetelně rozeznatelná. Při své původní  hloubce možná na svém dně

skrývá nejedno tajemství.

Kousek dál, severovýchodně od mýtiny, je v terénu patrný padesátimetrový žlab, do kterého byl s největší pravděpodobností

stržený materiál části navážen.

Jinak všude kolem až nezvyklé ticho, chráněné lesními borovicemi, habry, duby a břízami.

Zůstala v této lokalitě nějaká „živá“ stopa po existenci zámečku?

Ano, je tomu tak!

Jsem o tom hluboce přesvědčen!

Na okraji mýtiny stojí, již svým vzhledem se od jiných stromů lišící, mohutný, exotický tisovec dvouřadý.

Zcela určitě byl vysazen v době budování zámečku.

Zůstává majestátným svědkem tehdejší doby a současně i strážcem místa zaniklého Josefíina zámečku, lidmi zvaného Pepčín.

 

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105744
Týden: 397
Dnes: 34
  přihlásit poslední změna: 18.02. 2015 07:50:26