Brodské zvony

Brodské zvony a zvonky

Kdo by je neznal. Samozřejmě že všichni z nás je vnímají! Nevidíme je, ale provázejí nás svými projevy prakticky celým našim životem. Jsou malé i velké, svými zvuky jsou hlučné, jindy zase jako kdyby zakřiknuté.

Byly zrozeny v dobách dávných, ale nemnoho mistrů je dokáže umělecky ztvárnit i v dnešní době.

Tyto zvony, ať už v kostele Nanebevzetí Panny Marie, farního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie či chrámu Mistra Jana Husa jsou něčím, co je bytostně spjato s historií našeho sídla, jsou nejenom jedním ze symbolů náboženské obce města, ale i dokladem důležitých městských dějinných etap.

Měly nezřídka velmi pohnutou historií. Při početných požárech docházelo k jejich znehodnocování, v dobách válečných, a to poměrně nedávno, byly zase rekvírovány a přetavovány pro zbrojní účely.

Není třeba v tuto chvíli hovořit o historií toho kterého zvonu, byť jejich osudy by byly velmi zajímavé. Spíše se zaměřme na to, co znamenaly a znamenají v lidském bytí, a to, jak byly a jsou lidmi pocitově vnímány, konkrétně pak jejich zvukové projevy.

Jejich „hlasy" se celá staletí rozléhaly nejenom po našem městě, ale i po jeho blízkém okolí při odbíjení času, důležitých církevních událostech, ale při pohřbech, často i při mimořádných událostech, kdy varovaly před požáry, povodněmi, hrozícím nebezpečím nepřátelských vpádů, a tím následně vyzývaly k branné povinnosti.

Zvonily v různých časových intervalech, ve dne, ba i v noci.

V dobách novějších noční zvonění je eliminováno, takže v tuto dobu zvony a zvonky odpočívají. Odmlkají též na Velký pátek, neboť podle pověsti odlétají do Říma pro požehnání. To jsou samozřejmě všeobecně známé skutečnosti.

Nemohu se však ubránit svým dojmům při jejich poslechu. Jak asi bylo našim předkům, když slyšely jejich burcující zvuky a s obavami se tázali sami sebe, co se v našem městě děje, kde vzplanul požár či kde řádí jiný přírodní živel? Jistě si kladli otázku, z které strany se blíží obávané voje nepřátel a přemýšleli, kam se neprodleně uchýlit do úkrytu před života ztráty nebezpečnou hrozbou.

V časech klidu naopak slýchávali upokojující zvuky těchto zvonů, kdy se shrbená těla těžce pracujících ve sluncem zalitých dnech narovnávala, oni sami si utírali hřbetem ruky svá potem orosená čela a pomyslně se dívali za zdrojem zvuků patrně se slovy: „tak už nám zvoní poledne."

A zase jindy byla zvonění očekávanou výzvou k oblečení se do slavnostního a vycházení do kostelů , k poutím a vůbec místům náboženských slavností.

Však byly a jsou i jejich zvuky, které naplňovaly a naplňují naše srdce smutkem, neboť oznamují celému městu i jeho zázemí, že nás někdo, ať už známý nebo neznámý navždy opustil. Člověk, který zřejmě dlouhá léta žil s námi v našem městě, sdílel jeho radosti i stesky, až se posléze jeho život naplnil.

Lze tedy konstatovat, že co úder srdce zvonu do jeho ostění, to jiný hlas. Nejsou tedy stejné, jak by se mohlo zdát, každý z nich je jakoby jiný, poslechově zvláštní. To však asi vnímají jen lidé s vytříbeným sluchem, mající cit pro momentální situaci...

Co tedy říct na závěr. Asi to, že zvony, umísťované vysoko na kostelních věžích provázejí občany našeho sídla dlouhá staletí, jsou nedílnou součástí našich životů, a ať už jsme věřícími občany nebo ne, nemilosrdně odkrajují čas našeho životního běhu.

Jsou tedy něčím, co svou polohou věcně i symbolicky vysoko nad našimi hlavami nám naznačuje, že vše plyne, vše má svůj řád, svůj začátek i konec. Jsou otiskem duše, jsou znameními radosti  i smutku a nevratných změn, které provází každou bytost tohoto světa

Mgr. Jaromír Slavíček

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105563
Týden: 524
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 16.07. 2011 21:59:32