Bože, koho to vidím...

Ach Bože, tam naproti jde...

O čem že to chci nyní psát? No přece o potkávání nás, lidí.

Není snad dne, abychom někoho na svých cestách nepotkali. Nejspíše se tak děje ve městě, ale i v lese, ba i při cestě na svou polnost.

No, ale není potkávání jako potkávání.

Pokud střetáváme přítele, respektive člověka sympatického, srdce v našem nitru v tu chvíli pookřeje a tušíme, že nějakou tu chvilku strávíme s potkávaným v pohodě.

„Jak se máš, co tvoje děti?

Kam míříš?

Vypadáš docela dobře".

„Já ti řeknu, život není peříčko, ale zatím to jde," možná zazní od protějšku odpověď.

Je pochopitelné, že taková konverzace je doprovázena úsměvy, přívětivým výrazem a po rozchodu s takovým milým člověkem zpravidla nabýváme pocitu dobré nálady.

No ale, co když proti nám míří nějaký „protiva". Člověk, o které víme, že nám moc nefandí,
a konec konců my mu také ne.

„Neříkejte, že takové neznáte!"

Mohou to být lidé všeobecně uznávaní, ale vám z nějakého důvodu prostě nejdou pod nos.

Co dělat, když takového jedince spatříme již v dáli?

Tady je každá rada drahá.

Pokud nás ještě svým zrakem nepostřehl, můžeme odbočit na protější chodník, vyžaduje to však bystré jednání.

Pohotovější mohou navázat bleskurychlý hovor s někým, kdo se nachází mezi námi
a blížícím se nesympatickým člověkem.

Můžeme také předstírat u utržené byliny z meze zájem o složení jejího květu. Bylo by to ale od nás průhledné jednání, navíc by tento úkon patrně vyvolal u míjené osoby pohrdavý úsměv..

Pak tedy už jen zbývá připravit se na bezprostřední kontakt s několika následně nabízenými variantami našeho chování.

Můžeme se obloučkem „protivovi" ostentativně vyhnout.

Ale co když tento úhybný manévr úzký chodník nedovoluje?

Nebo také obrátit oči při setkání v sloup.

To by ale bylo příliš okaté, a na obrácené očí v sloup máme, alespoň doufám, ještě čas.

Co tak odklonit hlavu na odvrácenou stranu?

Taktéž nedoporučuji. Působilo by to dětinsky.

Odplivnout si?

Proboha, to už vůbec ne. Přece jsme vychovaní.

Alespoň někteří.

Navíc je to nehygienické!

Nasadit při setkání kamennou tvář, nakyslý úsměv, nebo případně naladit úsměšek? To by ale chtělo nějakou dobu nácvik před zrcadlem..

Takže co, co dělat?

Existuje vůbec nějaké řešení?

„Poraďte!"

Snad přece jenom bude asi nejlepší dotyčného slušně pozdravit s nepatrným očním kontaktem
a pokračovat ve své chůzi dále.

Pozdrav může být přece chladný, v intonacích hlasu se prý zvlášť vyznají Číňané.

No a pak zbývá nechat hlavou proběhnout myšlenku: „mám toho člověka konečně za sebou".

Snad budu mít příště více štěstí a on půjde jinudy...

Jaromír Slavíček