Bošáckou dolinou
Uplynulou neděli jsem se rozhodl projít zlákat známou Bošáckou dolinou. Aby to se mnou mohlo jít s kopce, nechal jsem se před
polednem vyvézt autobusem do Vyškovce, konkrétně k chatě Valmont, dnes přejmenované na Chatu na Vyškovci.
Porozhlédl jsem se od ní po horách západního Slovenska, aby mě vzápětí v uvedené chatě
uvítaly výborné vepřové výpěčky a malé pivo.
Takto vybaven jsem pod oblačnou oblohou vyrazil „padákem“ vyškoveckými Bošáčkami dolů, směrem na Slovensko.
Kolena dostávala zabrat, v zimě bych se tou silničkou nechtěl ubírat.
V kapse kalhot mně cinkalo několik Eur, i když, to jen mezi námi, potenciálně platit na Kopanicích tímto platidlem mně připadá
poněkud zvláštní.V Bošáci se platívalo většinou slivovicí, myslím, že je tomu tak i dnes.
Po ukončení prudkého klesání jsem vyšel u staré školy, kde jsme před desítkami let pořádali okresní učitelské přebory v běhu na
lyžích.
Bože, jak je to dávno…
Pak jsem kráčel podél potoka a kochal se pohledy na okolní roztroušené usedlosti v různém stavu obyvatelnosti.
Potůček zurčel, tak křišťálově čistou vodu v něm proudící jsem už dlouho neviděl..
Vešel jsem do osady Predpolomy, kde jsem se trochu obával kopaničářských psů, tedy jejich vychování, ale k většímu konfliktu mezi námi nedošlo.
Většinou jsem se jim uklonil a sundal šiltovku.
Odpovědí mně bylo ještě větší štěkání.
Holt jiný kraj, jiný mrav.
I nadále jsem si cestu krátil výhledy na nádhernou jarní přírodu, jen pomalu se zde zelení probouzející.
Ale koruny kvetoucích vrb jív nemohly uniknout mé pozornosti, byly překrásné.
Brzy jsem narazil na první domorodce.
Snažil jsem se s nimi prohodit několik vět v jejich nářečí, přičemž jsem si hlavně dával pozor na pečlivé vyslovování měkkého l´.
Ale pro mě, jako moravského Slováka, to zase nebyl až tak velký problém..
Silnička se vinula mezi staveními, člověk měl problém poznat, co je ucelená osada, a co jen osamocené shluky stavení.
Ta jsou snad méně výstavná jak za kopcem, tedy za Velkým Lopeníkem, ale stavebně různorodější.
Aut mě potkalo během dvou hodin mého pochodu asi jenom pět, což mě v lůně krásné přírody jenom potěšilo
Po sedmi kilometrech chůze jsem vkročil do Nové Bošáce.
Krásný kostel, vilky trochu jinak architektonicky laděné jak pár kilometrů severněji.
Na křižovatce v obci jsem ostře změnil směr a zamířil k severu.
Údolí zde bylo už širší, samoty a shluky stavení podél silnice mně provázely nastálo. Utrmácen jsem konečně spatřil starou celnici.
Opuštěná, ale nežalující. Píšu o ní samostatně.
Tabule - Česká republika.
Kroky jsem zrychlil, abych stihl autobus z Březové do Brodu.
Nepodařilo se.
Patnáct kilometrů dalo mým nohám zabrat. A tak jsem strávil v pohraniční obci další dvě hodiny.
K nebi se tyčící novogotický kostel svatého Cyrila a Metoděje je skutečnou dominantou obce.
Vyfotil jsem si místní muzeum se starými zemědělskými stroji a v hospodě u Bruštíků vyslechl nářky recepční na krádeže aut.
Jenom tak mimochodem pravila, že pamatuje dobu, kdy zde lidé nezamykali domovy.
No, a pak přijel dostavník.
Cesta domů se dála v poklidu s letmým pohledem na místo velké lopenické tragédie.
Výlet pěkný, ale nohy vyčítají.