Bojkovickým pralesem

Bojkovickým „pralesem“.

V Bojkovicích, a prales?

To nemyslíte vážně.

Ale myslím, a mám pro to tvrzení následující důkazy. Stačí se vydat z bojkovického nádraží do příkrého svahu pod Novým Světlovem a nalezneme tam „prales“ jak vymalovaný.

Snad věrohodnější jak ten proslavený na Velké Javořině. Už po prvních metrech chůze od houpavého můstku přes Olšavu se vnoříme do šera, zapříčiněného košatými korunami statných stromů. Míjíme schůdky z pražců, které kdysi při výstupu nepochybně poctivě sloužily svému účelu.

Záhy nato se nám do cesty postaví obrovitý dub, svým stářím jistě několika set letý. Je téměř nemožné jeho celistvý obraz vtěsnat do zorného pole fotoaparátu. Kulisy mu dělají početné habry s podélně rýhovanou borkou, stejně jako neméně statné javory, rovněž letitého stáří. Pustíme-li se dál po vrstevnicové stezce, nestačíme se divit vzhledu okolí.

Naši cestu lemují bouřemi polámané kmeny stromů, ale i houštiny z bezů, mladých lip i jasanů. Z příkrého svahu náš zrak zajisté upoutají i skalky vulkanického andezitu, přičemž málokdo si uvědomuje, že jde o geologickou raritu východní Moravy. Tvořenou ztuhlou třetihorní lávou, desítky milionů let starou.

O něco dál by snad každý procházející měl pozvednout svůj zrak do výše. Spatřil by staleté buky v celé své kráse, několika metrového obvodu, a snad dokonce padesátimetrové výše. Takové monumenty hned tak člověk v přírodě neuvidí! Úžasné! Některé, pravda, už ukončily svoji životní pouť, o to však bizarněji vypadají jejich torsa.

Slouží pak k uhnízdění ptáků, anebo se stávají živným podkladem pro dřevokazné houby, troudnatce či hlívy. Nejenom stromy zde však dožívají, nostalgicky působí i chátrající lavička, která kdysi sloužila nejen k odpočinku, ale i milencům. Nad námi mezi stromy probleskují obrysy zámku, jen pár kroků vzdáleného. I nadále kolem rostoucí stromy působí velmi přirozeným dojmem.

Tak to má být. Divoká vegetace asi po pěti stech metrech končí. V jejím závěru se odvážnější ještě mohou pokochat strmou lomovou stěnou, tvořenou, jak jinak než zase andezitem.

Pak už můžeme sestoupit vysloužilým schodištěm a nebezpečným betonovým žlabem ke křižovatce u bojkovického Sokola. Uvedená trasa je věru pěknou, ale zatím nedoceněnou ukázkou „pralesní“ vegetace.

Stálo by tedy za to ji zkultivovat a osadit infomační tabulí.

O její četnější návštěvnosti by pak v budoucnu určitě nebylo pochyb.