Bílými Karpaty

Bílé Karpaty

V televizi se každý den setkáváme s velkým počtem nabízených pořadů. Zábavných, vzdělávacích, politického ražení atd. U posledně jmenovaných se na některé z nich člověk dívá se sebezapřením, anebo raději přepíná na jiný televizní kanál. Lépe svým obsahem vyznívají pořady vzdělávacího charakteru, i když i mezi nimi jsou k nalezení kvalitativní rozdíly.

Naštěstí jsou ale i takové, které svou náplní uchopí mysl člověka neodolatelnou silou, neboť ho doslova srdcem vtahují do dějů v přírodě probíhajících. Jde o pořady o krásách, lépe řečeno klenotech naší přírody. Jedním z nich jsou bezesporu Bílé Karpaty. Ve čtvrtečním večeru a pozdním sobotním odpoledni jsme tak mohli sledovat působivé obrazy i mluvu z těchto nám tak dobře známých a milovaných hor. Slovem nás neformálně, jak je u něho ostatně zvykem, provázel Miroslav Vladyka.

Již úvod uvedeného konání musel být pro nejedny z nás zážitkem nad jiné úchvatným. Prostřednictvím reportáže jsme se ocitli doslova v lůně bělokarpatských květnatých lučin, konkrétně pak v Národní přírodní rezervaci Čertoryje. Dialog moderátora a zasvěcené znalkyně bělokarpatské květeny, paní doktorky Ivany Jongepierové, se odehrával v koloritu vlnících se trav, mezi kterými bývají uprostřed jara k nalezení démanty naší přírody, orchideje.

Prstnatec májový, vstavač vojenský i osmahlý, rudohlávek jehlancovitý a řada dalších bylinných skvostů jsou perlami v náhrdelníku Bílých Karpat. Louky jimi zdobené jsou v tu dobu současně tím nejvoňavějším koutkem naší republiky, stačí se jen nadechnout. Nejlépe vše výše uvedené vystihují slova botaničky Ivany Jongepierové: „Bělokarpatské louky jsou v době kvetení nejenom pastvou pro oči vnímavého pozorovatele, ale jsou i pohlazením duše“.

O několik minut později si kamera „odskočila“ do hlubokého vyškoveckého údolí se samotami rozprostřenými v jeho svazích. Mohli jsme se pokochat pohledy na kouzelný, byť v nelehkých podmínkách pro život náročný kopaničářský kraj. Místy, kde jsou lidé dlouhá staletí bytostně spjati s přírodou, rozumí ji a snaží se o vyváženost svého pracovního úsilí s jejím uchováním.

Ale to už jsme se následně obrazem přenesli do hustých pralesních hvozdů na úbočí majestátní Velké Javořiny, která jakoby sama o sobě byla a je patronkou celého bělokarpatského hřebene. Poněkud odlišné, ale i nadále velmi hezké dojmy jsme vstřebávali po opětovném návratu filmových záběrů na Horňácko k větřáku, tedy na kopci se pyšnícímu kuželovskému mlýnu.

Klapot jeho mohutných lopat již ustal dávno, přesto však jeho vzhled zůstává i nadále dominantou okolního kraje, jeho rázovitých rysů a zejména bohatých foklorních tradic. Ale ani severní část Bílých Karpat nepřišla svými zajímavostmi v uvedeném pořadu nazmar. A to nejenom kvůli broumovskému hradu, chránícího v dávné minulosti náš kraj proti nájezdníkům z Uher.

Naši pozornost zajisté musel upoutat dialog průvodce pořadu se zoologem, panem doktorem Mojmírem Vlašínem o jeho zálibě, užovkách stromových. Stali jsme se v těch chvílích svědky názorné ukázky toho, jak se může stát neobyčejně poutavým něco, co jinak v málo informované veřejnosti budí obavy.

Co říct ke sledovanému pořadu závěrem? Určitě to, že nelze v několik desítkách minut postihnout všechny krásy Bílých Karpat. I kdyby se masmédia sebevíce snažila, a to jim jistě přejeme, je rozumnější poznávat naše hory prostřednictvím našich smyslů pobytem v krajině.

Jen tak dokážeme plně docenit její hodnotu a nesporný půvab!

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 20.12. 2016 20:57:43