Bílý Karpat

Bílý Karpat se činil

Tuto sobotu se tak jako každý rok otevírala rozhledna na Velkém Lopeníku. Musel jsem být u toho. A tak ráno po osmé jsem nasedl s brodskými turisty do autobusu a zamířil k úpatí uvedeného kopce. Chtěl jsem jít nahoru originální trasou a tomuto záměru vše podřídil. Do cesty se mně ale u první pastviny postavil elektrický ohradník.

V následujícím okamžiku mně ho rozpojil nedaleko stojící jeho majitel se slovy: „Pustím vás přes můj pozemek nahoru, tam znovu překročte ohradník a dostanete se na stezku, která vás již povede dál. Ale máte štěstí, do ohradníku totiž zítra zavedu proud“. Zatrnulo ve mně. Kdyby byl do něho proud zaveden už v těch dopoledních hodinách, asi bych měl při jeho překračování podobné pocity jako farář Otík ve filmu Slunce, seno, … Poděkoval jsem tomu dobrému muži a vydal určeným směrem.

Šel střídavě po lesní stezce, někdy zatarasené padlými stromy, jindy živičné silničce, a nakonec po pohodové hřebenové magistrále. To už ale se mnou zástupu kráčely desítky dalších poutníků. V jednu chvíli mě předcházely dvě hezké dívky s pudly. Ti sotva pletli nohama jako já. Dívky je proto něžně vzaly do svých náručí. Přiznám se, že jsem v těch chvílích chtěl být pudlem. Z lesa se záhy vynořila rozhledna v plné své kráse. Kolem ní se to hemžilo lidmi jako na Václaváku.

Místy byla hlava na hlavě. Někteří přítomní posedávali, jiní ve hloučcích diskutovali o všem možném. U přístavků se tvořily frontičky na pivečko či klobásky. Zaznívala hudba i zpěv. Na okraji vrcholové louky jsem byl svědkem milé dětské scénky. Stály tam proti sobě dvě trojice děvčátek, jedna složená ze „Sloveneček“, druhá z našich, většina ze šestice dívek byla předškolního věku. Živě řešily jakýsi problém. Po svém přiblížení jsem pouze zaslechl ze strany malých Slovenek: „My vám niečo nerozumieme“. Naše holky kontrovaly: „Ale my vám zato všechno!“. Pak jak kůzlátka povyskočily a podávaly si ruce. Jak milé!

Ještě před odemykáním rozhledny se u památníku odehrál pietní akt k uctění padlých na konci II. světové války. V jeho závěru zazněly i hymny. Česká v sepětí se slovenskou nejednomu z nás do očí vehnaly slzy. Pak se už schylovalo k tomu hlavnímu, a sice ceremoniálu odemykání rozhledny. Z její brány vystoupil sám Bílý Karpat v tradičním oblečení.

Bez prodlení se ujal řeči ve „starokarpatštině“. Rázovitým, ale zároveň měkkým jazykem „kopaničářů“ hovořil o krásách okolní přírody, nádherných lesích i zurčících potůčcích našeho společného pohoří. Jeho vtipné bonmoty nejednou vyvolávaly u přítomných bujarý smích. Mnohý starosta by si z jeho vyřčených slov a hlavně myšlenek měl vzít vzor.

Nemohl opomenout i současné velmi suché období výrokem, za který sklidil největší potlesk. Pravil: „Súčasné sucho je tak obrovské, že aj prevlhnuté chalupy z minulosti sa budú v dohľadnej dobe predávať za horibilné sumy". Poté obrovským klíčem odemkl rozhlednu, aby se mnozí z návštěvníků slavnosti mohli vydat do jejich nejhořejších pater.

Rozhled je asi trochu zklamal, vzdálenější pohoří, zejména na západním Slovensku, byla totiž zahalena do hustého oparu těchto dnů. Ale to byla asi jediná vada, jinak pohodou a sluncem nasyceného setkání příslušníků obou bratrských národů.