Běžecký závod

Kdo sejde z cesty, lituje...

Je to už relativně dávno. Na Mikulčině vrchu se pravidelně pořádaly závody v běhu na lyžích, kterých jsem se velmi rád každoročně účastnil.

Nebyla to přirozeně žádná Jizerská padesátka s tisícovkou účastníků, ale když se nás u chaty Lopata sešlo 20, byli jsme docela spokojeni.

Běhali jsme po lesních cestách kolem vrcholu, často i ve dvou okruzích, mohlo to dělat tak kolem 10 km.

Měli jsme rozmanité lyžařské vybavení, od nádherných a lehkých „Fischerek" až po obyčejné práskačky z jasanového dřeva.

Ale materiál, tedy běžky a hole, to nebylo až tak nejdůležitější. Jak známo, větší devizou bylo umění namazat, myslím tím samozřejmě lyže.

Alchymie vosků, to je skutečné čarování, kdo tomu rozumí, ví svoje. Zdaleka ne vždy se to podařilo, ale i profesionálové se často v

současnosti, jak se říká, v tomto ohledu utnou.

Na každém vosku bylo sice napsáno, pro jakou teplotu se daný vosk hodí k použití, ale co když se teplota vzduchu, potažmo sněhu rychle měnila? Co potom?

A tak jsme my všichni hned úvodem hodně  s „mázou"experimentovali. Někdo nedal dopustit na fialový, jiný dával přednost namazáním pod patu tvrdšímu modrému vosku.

„Jarku, jaký dáváš vosk jako základ?" No to víš, já ti budu prozrazovat moje tajemství, problesklo mně hlavou.

„Ještě nevím, nejsem rozhodnutý," zalhal jsem. „Já dávám modrý, třeba to vyjde," pokračoval tazatel. Bude mu to podkluzovat,

pomyslel jsem si, dobře mu ale tak, aspoň mu ujedu.

Roztírali jsme vosky zmrzlou rukou, znalejší borci pak používali korek, no a profíci mezi námi měli pro daný účel i speciální žehličky.

Lyže jsme mazali venku, tedy mimo chatu, pokud možno v ústraní, a to proto, aby soupeř nemohl napodobit naši voskovou směs.

A už zazněla výzva ke startu. Seřadili jsme se na startovní čáře, vytyčenou většinou jenom smrkovými větvičkami, a zaslechli: „Připravit se, pozor, vpřed!"

Vyběhli jsme v celém chumlu, ale stopa před námi byla jenom jedna, a tak záhy po startu nastaly po nevybíravé strkanice, při kterých se silnější, a přiznejme si, i drzejší závodníci ocitli vpředu a ostatní museli vzít zavděk závěrem vzniklého „vláčku."

A pak už člověk slyšel jenom supění běžících, které pak bylo naším průvodcem po celou dobu závodu.

Netrvalo dlouho a člověk v duchu začal proklínat nadbytečné vrstvy svého oděvu a nejraději by je i v běhu odhodil do přilehlého mlází

Kdo měl ještě po několika kilometrech sílu, tak se neustále snažil probít do čela závodu. Stačilo podle nepsaného pravidla křiknou „stopa" a slušně vychovaný vpředu běžící lyžař ustoupil stranou a dovolil předjetí.

Někdy taky ne. „Prosím tě, nechej mě předjet," zdůrazňoval jsem občas svoji prosbu! Rozjížděl jsem se jako už čtyřicátník poměrně pomalu, ale postupně jsem se propracovával stále více kupředu.

Nebral jsem si, vzpomínám, při předjíždění nějaké velké servítky. V jednu dobu jsem tak brutálně předjížděl toho přede mnou, že jsem mu vyrazil i hůlku z ruky.

„Promiň, promiň, nechtěl jsem." Odpovědí mně bylo jeho zavrtění hlavou. Do dneška mně to mrzí, chtěl jsem se mu dodatečně ještě více omluvit. Už se tak bohužel nikdy nestane.

V následujícím roce se stal nezvěstným při svých cestách po velehorském Altaji na Sibiři.

Ale zpět k závodu.

Touha po vítězství je drogou, z jejíž závislosti se člověk jen těžko dostává.

Odhadoval jsem, že bych v jednu chvíli mohl být tak třetí nebo čtvrtý, horší rozhodne ne.

Vzdálenosti mezi námi běžícími se ale neustále zvětšovaly a v lopenickém sedle jsem už nikoho před sebou, ale ani za sebou neviděl.

Říkám si, pokusím se předjet i toho třetího, možná i druhého, co jsou přede mnou. Ale kde jsou?  Že by mně tak utekli?

Zrychlil jsem tedy, do cíle zbýval už jenom asi kilometr. Stopa začala stoupat. Bylo mně to nějak divné. Ke staré lopenické  škole se má ze sedla přece sjíždět. Přesto jsem urazil ještě asi 200metrů, ohlédl se mlhou zpátky a proklel se!

Pode mnou uvedeným sedlem projížděla skupina těch, které jsem pracně předjížděl a kteří nyní s gustem směřovali dolů k cíli.

Kdežto já jsem v sedle zřejmě opustil stopu, odbočil a začal chybně „žebříčkem" stoupat na Velký Lopeník.

Zaklel jsem ještě jednou, odrazil se zbývajícími silami pomocí lyžařských hůlek a začal na beznadějném odhadem asi 10. místě pronásledovat ty, co mně ujeli správným směrem.

Vyvinul jsem takové enormní úsilí, že těsně před cílem jsem udělal s běžkami docela slušný přemet, přičemž jsem ale věděl, že jsem ten den vlastní vinou neuspěl, a proto jsem na vyhlášení výsledků s horkým čajem raději vůbec nešel.

Jaké poučení z  toho příběhu plyne?

Vůle po vítězství je důležitá, ale mnohdy nestačí, je totiž třeba dbát, aby se nesešlo z cesty!

Možná je to ponaučení, které neplatí jenom pro běžecké lyžování!

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109488
Týden: 365
Dnes: 8
  přihlásit poslední změna: 31.01. 2012 16:19:31