Berou, berou?

Berou, berou?

Chodit  těchto dnech po lesích, není nikterak velký požitek. Houby skoro nerostou, všude, kam se jenom člověk podívá, je sucho, nebo se mně to alespoň zdá.

A tak jsem se dnes ráno rozhodl raději udělat si procházku po březích brodského Nilu, tedy Olšavy.

V Újezdci jsem zakotvil svoji Felícii u železničního mostu a pěšky vyrazil podél břehu za obhlídkou okolí.

V těchto místech náš veletok vytváří docela pěkný zákrut, odborně řečeno meandr, s klidnou vodou, jen líně tekoucí. Člověku se dokonce zdá, že snad úplně stojí, ale je to samozřejmě jen klamný dojem.

Voda je zde kalná, ale myslím, že se nejedná o průmyslové nečistoty, v okolí toku totiž žádné velké průmyslové podniky nejsou.

Všude byly k vidění jen samé statné olše a vrby, strmé břehy jsou zde porostlé snad metrovým býlím, ve kterém kopřivy svým zastoupením jednoznačně dominovaly.

A jak tak kráčím, co nevidím už po několika desítkách metrů své chůze? U vody stála posedávala skupinka tří mládenců, z nichž jeden manipuloval s rybářským prutem, ostatní jeho konání se zájmem přihlíželi.

Při pohledu na něho se mně hned v hlavě zrodila myšlenka, že ho vyzpovídám.

Problém byl ale ten, že jsem byl na protilehlém břehu, takže se následující rozhovor děl nad hladinou vodního toku. No alespoň ryby snad měly o zábavu postaráno!

Moje první věta proplouvající éterem byla spíše uklidňující.                                                                                                       „Hoši, já vás nepřicházím špehovat!

„Vždyť my víme, my víme," zazněla odnaproti poněkud překvapující odpověď.

„Kde vzali ti hoši tu jistotu odpovědi, mohl jsem být přece rybářským revizorem," pomyslel  jsem si v tu chvíli.

„Tak co chytáme, hoši?"

„No jsou tu okouni, líni, samozřejmě kapři, sem tam nějaká štika a dokonce i úhoři,"navázal se mnou kontakt ten, co držel v ruce udici.

„Úhoři, no to se divím," špitl jsem. Ale jelikož jsem laik, tak jsem uznale s grimasou vyšpulil své rty.

„A na co ty ryby vlastně chytáte?" nedal jsem si otázkou pokoje.

„Hlavně na rousnice, za tmy je baterkou sbírám na hřišti, jinak chlebová střída, těstoviny a tak," pravil rybář.

„Rybářské náčiní asi hodně stojí, viďte?

„No to víte, prut přijde na 1000, 1500 korun, k tomu rybářský lístek, známka, povolenky, několik tisíc korun to ročně stojí."

„A z jakého materiálu jsou vlastně dnešní udice, že se ptám?"

„Karbon, grafit," zaznělo úsečně z protějšího břehu.

„V kterou denní dobu se loví nejlépe?" vyzvídal jsem dále.

„Ráno nebo pozdě večer, nejlépe taky za bouře, kdy hmyz létá nízko nad hladinou.

Nejhorší je to naopak za horkých dnů, to skoro neberou."

„Ty máš vědomosti jako starý rybářský mazák," složil jsem rybáři poklonu.

Co děláš za školu?"

„Třetí rok strojárnu," přenesla se slova přes řeku. Zbystřil jsem pozornost, hleďme, on je vysokoškolák!

„No to jsi musel absolvovat brodské gymnázium!"

„Ano, pane profesore, vzpomínám si na vás, učil jste mě zeměpis."

Ach ja, trapas, nepoznal jsem svého žáka, když on měl na hlavě šiltovku. Snažíce se tento nepříjemný okamžik zapudit, začali jsme oba dva následně vzpomínat na kantory, kteří ho učili, respektive byli mými kolegy..

Potěšil mě ale tím, že vzpomínal v dobrém, zejména pak na matikáře a deskriptiváře.

Tu náhle něco, snad jenom metr ode mě, proběhlo. Podívám se pozorněji, no jo, vypasený  potkan. Asi zde má také dobrý revír.

„Jsou tady i vydry, neslo se z protějšího břehu."

„A bobři?"

„Bobři ne, ti jsou o kousek dál u Šumic pobytem, tam jsou k vidění u břehu pěkně ohryzané stromy.

Ale viděl jsem tady i kormorány."

Zajímavé, ale to už jsem uvažoval o ukončení diskuze. Určitě měli ti hoši mé zvídavosti také dost. Všeho s mírou, i tady by mělo platit!

Nevadí, že jsem neviděl mladého rybáře vytahovat aspoň nějaký úlovek, to se přece neděje na požádání.

Vyšplhal jsem se pracně břehem zpátky na cestu a zašveholil k těm naproti:

„Tak ať se daří!"

„Děkujeme," neslo se ke mně už z dáli...

Jaromír Slavíček