Autoimunita

Autoimunita – laický pohled

Není něčím novým na rozsáhlé scéně nemocí, provázejících lidstvo.Tyto chorobné stavy byly známy i v minulosti, a to i dávné, byť se skrývaly za jinými názvy.

Je však nesporné, že v současné hektické době těchto chorob pomalu ale jistě přibývá.

Spekuluje se vlivu zatížení životního prostředí nesčetnými chemikáliemi, svoji roli nepopiratelně hraje i velké duševní vypětí mnoha z nás.

Současně je však jisté, že u těchto chorob musí být přítomné  jisté genetické dispozice, které se výše uvedenými vlivy aktivizují, a tato skutečnost pak vede ke klinickým projevům mnoha autoimunitních nemocí.

Následujícími řádky se chci laicky zamyslet nad  léčbou těchto chorob, kterých je ve společnosti celá řada.

Již dříve se empiricky například u kožních chorob běžně používaly dehty, síra a dokonce i velmi toxický a karcinogenní arsen.  Výsledky této medikace byly, žel stejně jako dnes, pouze dílčí a očekávaně dočasné.

V moderní době je léčba založena na několika principech, z nichž některé mohou být do budoucna perspektivní. Začnu ale klasickými.

Běžně se v léčbě této nemoci používají cytostatika, například metotrexát, tedy léky,  které ničí překotně se množící buňky.

Tato léčiva jsou sice účinná, ale mají poměrně závažné vedlejší účinky. Zabíjejí nejenom  progresivně se množící buňky, ale i rychle přirozeně se obměňující buňky trávícího traktu apod. Jsou tedy dobrými sluhy, ale zlými pány.

Jiným směrem léčby je tradiční využívání imunosupresiv, ty útočí na zmatené válečníky – T lymfocyty, jejichž subpopulace iniciují nežádoucí zánětlivý proces.

Jde většinou o známé kortikoidy – „jezinky," které toho hodně naslibují, aby vzápětí odnesly Smolíčka – naději kamsi v dál....

Jejich působením se rozpouštějí bílé krvinky jak sněhové vločky při jarním tání. I kortikoidy mají značná rizika při svém dlouhodobém užívání

Leukocyty jsou obecně nezbytné v boji proti infekčním chorobám, takže....?

Nelze dále samozřejmě v léčbě opomenout léčebné UV paprsky, retinoidy, sirovodíkové koupele s antimetabolickými účinky a bezúhonového novodobého prince, který nabádá kůži k normalizaci buněčného dělení. – „vitamin" D.

Další možností řešení autoimunit je snaha o vyvolání tolerance lymfocytů vůči autoantigenům, metaforicky řečeno - „Bílé krvinky nechte na pokoji vzhledem provokující buňky, buďte vůči nim smířlivé, tolik toho zase nespáchaly svým novým hábitem!"

Pokusy se dějí například s kuřecím kolagenem typu II například u autoimunitní revmatické artritidy s výsledky jen zčásti úspěšnými.

Snad poslední možností je najít bílým krvinkám, které scestně útočí proti nevhodně antigeny oděným buňkám, zástupného nepřítele ve smyslu. „Holky, nechte už ty naše provokující dámy – buňky na pokoji, pohleďte, tam je jiný, původní váš nepřítel! Na toho se zaměřte!

Ale kdo má  být tím alternativním nepřítelem?.

Naši předkové si s hygienou nelámali příliš hlavu. Pokud se vůbec umývali, bylo to jednou za „Uherský" rok Že byla jejich těla prostoupena  mikroorganismy a parazity, o tom nemusíme vůbec pochybovat.

Imunitní systém byl zaměřen zcela jednoznačně vůči nim.

V současné době používání agresivních mýdel, šamponů, saponátů, to nemají mikroorganismy s námi jednoduché.

Svět mikroorganismů se tím v našich organismech značně ochudil a patrně i pozměnil. No a naše imunita si našla, bohužel, nový cíl – vlastní, jinak oháknuté buňky.

Že bájím?

Neřekl bych. U některých kožních chorob je signifikantně menší výskyt mikrobiálních a parazitárních chorob, což je nesporně zajímavé. Po užívání moderních a celkem úspěšných biologik se  výskyt infekčních chorob, včetně obávané tuberkulózy, rizikově poněkud navyšuje. Opět pozoruhodné...

A kuriozita v této souvislosti na závěr.

U některých vybraných autoimunit, například u RS, léčba vajíčky tenkohlavce prasečího zaznamenává dílčí úspěchy.

Mám tedy vykřiknout „ Pryč s hygienou?" To asi ne, ale je otázka, jestli právě takto se jednou nebude přirozenější cestou léčit obávaná autoimunita.

Že budeme vyhánět čerta dáblem? Asi ano, ale kladu si otázku, je ďábel svou nebezpečností roven čertu? Na to ať si odpoví lékařská veřejnost sama..

Mgr. Jaromír Slavíček