Ahóój!

Voda, voda, samá voda!

Jezy, to pak byla kapitola sama pro sebe. Většinou se před nimi vytáhly čluny na břeh a s nimi jsme jez obešli.

„Ještě, ještě víc nahoru! Táhněte, volové, já už nemůžu!“

Ty méně nebezpečné se ale s nadšením sjížděly. Výkřiky vzrušení, stříkající pěna z vody do všech stran, ale záhy pak šťastné obličeje.

„Zvládli jsme to, pane profesore!

Huráá!“

Dalším zpestřením naší jízdy byly i mosty, na kterých stáli ti kolegové a řidiči autobusů, kteří nebyli mezi osazenstvem člunů.V rukou měli kyblíky s vodou, no  a když člun projížděl pod mostem, tak se na něj snesla sprška vody i seshora.

„Zakormidluj doleva, nebo to dostaneme!“ ozývaly se výkřiky hned zleva nebo zprava.

Jízda pokračovala. Já si musel jednou odskočit z člunu z lidského důvodu. Osádce jsem nařídil zakormidlovat ke břehu s vysvětlením, že musím prozkoumat květenu v jeho svahu.

„Tam jsou nádherné netykavky, přirazte ke břehu, musím se na ně podívat!“

Nevěřil mně skoro nikdo, ale povelu museli uposlechnout. Po přiražení ke břehu a následném výstupu jsem se brodil lánem kopřiv, místy pak dokonce lezl po čtyřech.

Návrat dolů k plavidlu byl snad ještě těžší. Rovněž si vzpomínám na další jednu nepříjemnost, ale to bylo na Lužnici. Sedl jsem si hned v Majdaléně, přístavním místě, na okraj člunu, který se od břehu právě odrážel.

Nějak se loď rozkymácela a já se poroučel v chladném dni při zatažené obloze v plné polní do vody. Aby nebyl smůly konec, v bundě jsem měl občanský průkaz. Jak asi vypadal po vytažení z vody, každý si dovede jistě představit.

„Podívejte, jak jsou ta písmena rozpitá! Bude to chtít novou občanku. Zase výdej prachů.“ Soucitné obličeje, ale i potutelné úsměvy nebylo možné přehlédnout.

Lužnice, ta se ovšem sjížděla jenom někdy, byla svým charakterem zcela odlišná od Vltavy. Charakterizovaly ji nesčetné zákruty a kmeny stromů zanořené do poměrně kalné vody. To všechno sice plavbu komplikovalo, ale zároveň ji činilo neobyčejně zajímavou.

Místy jsme museli dokonce některé čluny přes statné kmeny vrb přemisťovat, přičemž jsme stáli po pás ve vodě. Voda byla naštěstí na rozdíl od vltavské „líná“, olejem v přezdívce nazývaná, tudíž bylo třeba o to usilovněji pádlovat.

Po definitivním ukončení toho dne plavby se člověk musel napřed osušit a pak teprve se věnovat dalším svým aktivitám, zejména jídlu. Vepřových a jiných masných konzerv jsme měli dost, ale nejednou nám chyběla zelenina. Nezbývalo než jít přes most přímo do Zlaté Koruny a tam vyhledat prodejnu ovoce a zeleniny.

Když se zmiňuji o těch vepřových a jiných masných konzervách, ty byly umístěny v přívěsu, u kterého stál jeden ze starších kolegů, tělocvikář, vedoucí zájezdu. Hlídal ho doslova jak muniční sklad, pokud se někdo nepovolaný k přívěsu přiblížil, byl slovně více jak rázně vykázán do větší vzdálenosti.

„Mazej, mazej odtud, večeře bude až za hodinu!“„A co bude dobrého, pane profesore?“

„To se zavčas dozvíš, mazej!“ Já jsem svůj stan sdílel s lékařem, který musel být přítomen na každém zájezdu na vodu.Je dnes vyhlášeným stomatologem. V tom stanu jsme si nevyhovovali svými biorytmy. Já byl zvyklý usínat k deváté hodině, on k půlnoci. Já vstával po páté ranní, on k osmé.

Takže většinou byl stan obydlen jen jedním z nás. Stan byl tak trochu umístěn v mírném svahu.Jednou pan doktor ve spánku z něho částečně vyjel, ale spal tvrdošíjně, takže si toho asi nevšiml.

Ale stejně byly naše zážitky ze Šumavy a Blanského lesa nezapomenutelné a krásné!

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173814
Týden: 590
Dnes: 166
  přihlásit poslední změna: 26.06. 2017 19:29:29