Přetržená achilovka
Nikdo jistě nepochybuje, že pohyb v přiměřené míře prospívá zdraví. Jde pouze o to, kolik toho pohybu v životě máme a v jaké intenzitě.
Obecně snad lze říct, že rekreační sport na našem „jídelníčku" je víc jak vhodný, kdežto o závodním se to v plné míře říct rozhodně nedá.
A pokud si člověk nedá se soutěžním sportem pokoj i ve vyšším věku, tak je o problém zaděláno.
Po ukončení své aktivní tenisové kariéry jsem se dal na veteránský tenis a záhy se přesvědčil, že i v pokročilejších letech je prestiž součástí sportovního klání, někdy snad ještě víc jak v mládí.
O co více bolí klouby a krátí se dech, o to více se člověk snaží zdolat ze všech sil svého soupeře.
Nebylo tomu jinak před lety i na turnaji padesátníků v Ostravě.
V semifinále jsem měl za soupeře tenistu z Chrudimi, shodou okolností povoláním lékaře.
Sice jsem ho několik týdnů předtím v Brně těsně porazil, ale tentokráte se mně proti němu herně příliš nedařilo.
Navíc ho pořád za plotem povzbuzovala jeho manželka a to nebylo vůči mně fér!
Neustále jsem tedy musel dotahovat náskok soupeře.
Prohrával jsem 4:5 v první setu a snažil se tento nepříznivý stav stůj co stůj zvrátit.
Připomínám, že panovalo úmorné červencové vedro a my hráli záhy po poledni. Nepršelo několik dnů, tenisový dvorec byl proto prašný a navíc trochu i foukalo, což tenistům prakticky vždy komplikuje život.
Únava mě postupně zmáhala víc a víc a ani černá káva před zápasem na tom nic nezměnila
V jednu chvíli jsem byl soupeřovým zdařilým úderem míče zahnán do rohu dvorce, z něhož jsem se chtěl přirozeně vrátit zpět.
Prudce jsem se proto levou nohou odrazil a vzápětí uslyšel zvuk jako kdyby někdo vystřelil z pistole anebo praskla velká větev. Vzápětí jsem měl na končetině pocit ručníku, jako kdyby se trhal ručník, ano, i takový vjem jsem zaznamenal.
Současně jsem ucítil nad chodidlem prudkou bolest. Blesklo mně hlavou, zlomená noha. „Šel" jsem k zemi a začal se po antuce instinktivně plazit.
Kdosi z diváků vykřikl „infarkt, lékaře, rychle!" Ale já se plazil dál, a to asi lidí se srdeční příhodou nedělají.
Přiběhlo několik lidí, ukazoval jsem jim do místa pod lýtkem. Mezi příchozími byl i můj soupeř, který, jak jsem již uvedl, byl lékařem.
Přikázal mně „Jarku, zkus vstát a stoupnout si na špičku chodidla!" Postavil jsem se s oporou ostatních, vydávaje syčivé bolestné zvuky.
Ale postavit se na špičku? To nešlo ani náhodou, a proto jsem si vzápětí vyslechl rozsudek. Přetržená achilovka!
„To nic, felčaři ti to sešijí a budeš fit," snažil se mě kdosi uchlácholit. „Ještě vezmeš raketu do ruky, neboj se!"
Pak už jenom ale soucitné pohledy, přivolaná záchranka, vozík a odvoz do nemocnice Fifejdy, doprovázený máváním tenistů na rozloučenou.
Jenže byla sobota, prý mě budou operovat až v pondělí, oznámili mně v nemocnici. Bylo mně to divné a je i dnes! Ruptura achilovky je přece vážný úraz!
Požádal jsem druhý den o odvoz do nemocnice v Uherském Hradišti, je to přece jenom blíž mému bydlišti, ale tam měli v pondělí nějakou autonehodu, a tak jsem byl operován, tuším, až v úterý.
Následovalo několika měsíční nošení sádry až po třísla, po jejím sundání dlouhodobá rehabilitace.
Na druhé straně musím konstatovat, že mně v této nemocnici achilovku sešili dobře a kromě nepatrné ztuhlosti v operovaném místě nemám ani dnes s pohybem problém, takže jsem se po půl roce k milovanému tenisu opět vrátil
A ještě kuriozita na závěr. I když jsem si platil dlouhá léta úrazové pojištění, nebyl mně vyplacen ani haléř.
Operační zpráva totiž naznačovala degenerativní změny vaziva přetržené šlachy, a tudíž pojišťovna necítila povinnost plnění smlouvy.
Později mne jeden lékař říkal naznačil, že jsem měl uvést jako příčinu úrazu náraz do sloupku tenisové sítě, že bych měl větší šanci u pojišťovny. Holt, co všechno by měl člověk vědět při jednání s našimi pojišťovnami!
Jaromír Slavíček
Ing.Vladimír Slavíček – můj otec