A jde se na to!

Ceremoniál končí,

kolegové, kteří budou zkoušet, míří k jim určeným židlím u maturitního stolu. Ostatní přítomní se rozcházejí. „První čtveřice maturantů zůstává!“ hlaholím celkem zbytečně.

Že mají zůstat, dá přece rozum, oni to vědí. Můj pokyn je tedy beze zbytku plněn, divil bych se opaku. Tři ze čtveřice maturantů usedají vzadu na židle pro hosty, první v pořadí, maturantka Eva, zůstává se zjevnou rozpačitostí stát. S pochopitelným napětím očekává další pokyny z našich úst.

Přistupuji k ní. „Tak, Evo, hlavu vzhůru, věřte, vše dobře dopadne, vždyť vy jste patřila k nejlepším studentům ve třídě!“ Usmívá se, svírá pěstičky, vidím to. „Ale maturita, pane profesore, to je něco zcela jiného!“ Myslím, že se dokáži v těchto chvílích vžít do jejího pocitu. Nemá a nebude to mít jednoduché.

Je sice výbornou studentkou, ale nastávající chvíle jsou jedinečné, v tom má pravdu. Ono také mít před sebou pětici přísně se tvářících pedagogů, to není pro žádného maturanta jednoduchá situace.

Maturitní zkouška se pomalu rozbíhá. Zkoušející a přísedící českého jazyka, tedy předmětu, kterým bude maturita začínat, se zatím u stolu probírají příslušnými dokumenty, nezbytnými pro zdárný průběh maturitní zkoušky.

Dělají si v nich pořádek, upřesňují si navzájem kompetence. „Pane předsedo, štítky s otázkami vám budu dávat sem, ano?“ukazuje na určité místo místopředsedkyně. „Děkuji, budu si jejich čísla postupně zapisovat,“ odpovídá předseda. Vzápětí na to přísedící Zdena odebírá na stole sáček s otázkami pro český jazyk a přichází s ním doprostřed maturitní místnosti.

Obrací se tváří k postávající studentce a vyzvedává plátěný sáček do výše svých ramen, evidentně proto, aby do něho nebylo vidět. „Evo, pojďte si prosím vytáhnout otázku!“

Oslovená k ní učiní dva tři kroky a s kyselejším výrazem ve tváři vsouvá seshora svou ruku do pytlíku. Dívá se přitom stranou. V sáčku se chvilku přehrabuje. Ne a ne štítek s otázkou vytáhnout.

Činí tak ale nesporně s určitým záměrem. „No tak, už si tu otázku konečně vytáhněte!“ pedagožka ji vlídně pobízí. Eva plastový štítek s číslem otázky váhavě vytahuje, podívá se něho a lehká úsměvná grimasa se jí mihne obličejem. Že by znala znění otázky podle čísla?

Možné to je, maturanti mají čísla otázek do značné míry v paměti uloženy. „Ale že by na ni ta vytažená otázka udělala až takový dojem,“ myšlenka mně prolétává hlavou. „Pojďte se sem posadit, Evo!“ ukazuje ji rukou k místu potítka přísedící. Ještě před tím štítek s otázkou položí na stůl před pana předsedu.

Ten si číslo otázky podle svého předcházejícího slibu zapisuje do jednoho ze svých dokumentů. Eva přistupuje k židli potítka a usedá si na ni.

Předčítá si, patrně se zatajeným dechem z předloženého sylabu otázek znění té své a následně rozevírá před sebou jakousi knihu, snad slovník. Zdena, tedy přisedající kolegyně z českého jazyku, se nad ní přes její rameno sklání a cosi ji asi minutu polohlasem říká. Podrobně s ní asi minutku rozebírá obsah otázky a současně naznačuje, co si obě zkoušející budou od ní přát slyšet. Eva přikyvuje. „To je dobré znamení, věří si,“ domýšlím se.

Zbývající tři moji maturanti, dvě děvčata a jeden hoch, si sedají vzadu na židličky pro hosty. Přece si nemohou nechat ujít začátek maturity a tím zjistit, jak ta obávaná maturita vlastně probíhá.

Cosi si mezi sebou k sobě skloněnými hlavami špitají, přičemž občas nasměrují své zraky k potítku. Eva se k nim pootočením hlavy zrakem obrací a maličko se usmívá. Mám dojem, že zvedá i paleček… Obě holky jí toto, jistě sympatické gesto vracejí. Tak to má být, v těchto nelehkých chvílích je třeba povzbudit spolužačku.

S omluvou chvatem opouštím místnost a opětovně mířím do přípravny studentů. Tam budu muset být každou chvíli. Mou povinností je kontrolovat mentální stav maturantů, chodit si pro maturující, odvádět je k výsledkům. Jinými slovy, budu v přípravně jako doma. I nyní je v ní rušno jako ve včelím úlu. „Vy jste ještě tady?“

S předstíraným překvapením reaguji na množství maturantů v učebně. Už máte být dávno doma?“ rozčiluji se na oko. „Jsme zvědaví na začátek maturit, chceme vědět, jak to u ní chodí,“ dostává se mně odpovědi, kterou jsem ostatně očekával. „Co si vytáhla za otázku Eva, pane profesore?“ opět slyším stejný dotaz jako v občerstvovací místnosti. „Obrozeneckou literaturu,“ zasvěceně odpovídám. „Myslím, že je Eva s taženou otázkou spokojená,“ konstatuje Marcela.

Někteří z okolo stojících přikyvují. „To téma se dá zvládnout s přehledem, musí si ho ale dobře rozvrhnout,“ tatáž naznačuje ostatním.

Vzrušené diskuze ostatních studentů však i nadále pokračují. „Lidi, potřebuji si vytáhnout otázku z prvních patnácti. Ostatní znám jenom okrajově,“ ozývá se od okna. „Mně se to snad jenom zdá,“ s hraným pohoršením reaguji na poznámku. „Jak prvních patnáct? Všechny otázky jste se měli, mizerové, naučit!“ pokračuji a hrozím k dotyčnému s úsměvem rukou. „To nešlo stihnout, pane profesore, času bylo málo.“ „Tak to jste neměli chodit po zábavách!“ „Co si o nás myslíte, pane profesore?“ „Jenom to nejhorší,“ opět roztahuji tvář do úsměvu. Kdosi mávl rukou.

Jindy bych mu takové gesto nedaroval, ale nervozita všech zde přítomných je evidentně obrovská, mě nevyjímaje. „Třeba budeš mít, Věro, štěstí, co víš,“zní povzbudivý hlas Oty od tabule. „Nenervujte se a běžte domů!“ tentokrát už vážně se v reakci na tyto dialogy snažím o odchod těch mladých domů. „Já neumím pouze devatenáctku,“ je slyšet pro změnu zase od dveří. „No já nevím,“ ozývám se i já. „Na vašem místě bych už moc v učebnicích neležel.

Raději se běžte se svým psíkem na procházku! Bude to moudřejší!“ „Nemám psa,“ oponuje mně Dana. „Tak s přítelem,“ nabízím jí variantu. „Nó, zrovna ten by mě uklidnil,“ se zjevnou ironií Dana odmítá můj návrh. „Vážení, vzpomeňte si, co jsem vám říkal před „svatým“ týdnem. Je třeba střídat učení s relaxací. A dobře se vyspinkat! Ponocování s kávou není řešení!

Stejně už je pozdě se něco ve větším množství naučit“. Nemám ale vůbec pocit, že by mně nějak moc naslouchali. Přece jenom jsem o dvě generace starší. A navíc si připadám jako pokrytec. Byl jsem přece kdysi vynervovaný jako oni, možná i víc.

Ona ta maturita je skutečně náročná zkouška, i když se to někomu nezdá. Takových obtížných zkoušek, mnohých náročnějších, však budou mít ti mladí v životě víc, vím to! Vracím se do zkušební místnosti.

U maturitního stolu k mému nemalému překvapení ještě nikdo nesedí. Zkoušející a přísedící i nadále stojí uprostřed místnosti, něco si mezi sebou domlouvají, přičemž očima uhýbají hned na jednu, hned na druhou stranu. Asi řeší nějaké problematické téma, tváří se totiž vážně, až upjatě.

Eva na potítku si cosi píše, občas pohlédne jakoby zasněně z okna ven, tužku si v jeden okamžik horním koncem zasouvá do úst. Je evidentně hluboce soustředěna. Blíží se osmá hodina.20 Čtvrthodinka Eviny přípravy na potítku pomalu končí. Otevírají se dveře, přichází předseda maturitní komise a je vzápětí mnou doprovozen k maturitnímu stolu.

Usedá. Na svá místa usedly i obě češtinářky, jak zkoušející Zdenka, tak přísedící Hana. Na stole jsou pro ostatní členy maturitní komise připraveny potřebné písemné materiály, jednak rozvrh maturit, stejně jako maturitní výkaz, mnou pečlivě předem vyplněný.

Usedám k předsedovi po jeho pravé straně. Po jeho levé straně zaujala místo místopředsedkyně Svatava, ta musí ohlídat čas a starat se mimo jiné spolu se mnou o předsedu maturitní komise.

Šeptem mu první maturantku, tedy Evu, jejími školními výsledky přibližuji. Nakláním se k němu a tiše říkám: „Je to pečlivka s velmi stabilním prospěchem.

Myslím, že nebudou velké problémy. Navíc je sympatická a hezká.“ Mrknul jsem na něho okem! Odpovědí je mně úsměvná grimasa. „Na co se hlásí?“ptá se mě. „Na práva,“ odpovídám. „Hmm.“

Přemýšlím, jestli tento předseda bude patřit k těm, kteří budou do výkladu zkoušených zasahovat. Což o to, předsedové mají právo svými doplňujícími otázkami do maturity zasáhnout, někteří, vím to podle vlastní zkušenosti, to rádi dělají.

Snaží se tímto navodit dojem, že zkušební problematice rozumí. Ještě bych to tak chápal u předmětů jejich aprobace, pokud se tak děje v rozumné míře. Nevím ale, jestli není trochu nadbytečné každou chvíli dokazovat ostatním přítomným, že jejich vědomosti mají větší aprobační rozsah.

Ale je to pouze můj názor, nikomu ho nevnucuji. Takže uvidíme, jak se věci vyvinou! Studenty jsem ale pro jistotu předem varoval, že je doplňující otázky předsedy nesmí překvapit.

Měli by být na tuto variantu zásahu do maturit připraveni.21 „Pokud se vás pan předseda na něco zeptá, nenechte se jeho dotazem vytočit! Většinou volí lehčí formu dotazu, takže není problém odpovědět. A dokonce si myslím, že vám někdy takovou otázkou doslova napoví odpověď, takže má vlastně snahu vám pomoct.

Alespoň ti moudřejší.“ „Děcka“ na mě tehdy nedůvěřivě hleděla. Že by byl ten „cizinec“ takový dobroděj? „Ať raději mlčí, pane profesore!“ „Moji milí, to bude záležet jenom a jenom na něm,“ tehdy jsem hlesl. První dějství maturitního představení začíná.

Přísedící kolegyně Zdenka se zvedá ze své židle a se sáčkem v ruce opětovně směřuje do středu místnosti se záměrem nechat táhnout otázku další maturantce. Volá: „Tak další!“

Je to znamení pro Marcelu, která z míst určeným hostům jakoby něčím píchnutá a zrychleným krokem přistupuje k pedagožce a celý obřad tažení otázky se opakuje.

Akorát že Marcela šmátrá v pytlíku snad ještě déle než Eva. Přemýšlím proč. „Co tím přehrabováním štítků s otázkami v pytlíku asi sleduje?“ ptám se v duchu.

Vždyť jsou všechny štítky s otázkami ze stejného materiálu a stejně velké, takže hmatem nemůže rozpoznat mezi nimi tu pravou. „Třeba si ale pomáhá nějakým tajemným zaklínadlem, to aby si vytáhla tu nejlepší otázku,“ usuzuji. Doufám, že si tento postup už předem někdy vyzkoušela.

Po vytažení otázky střídá Evu na potítku, přičemž těká očima ze strany na stranu. Usedá a seznamuje se se svou otázkou z předloženého seznamu, který jí k potítku operativně přinesla přísedící.

Hluk je v učebně poněkud větší, Marcela se jím však nenechává rušit. Je si vědoma, že každá minuta přípravy je dobrá. I k ní přispěchavší přísedící směřuje několik otázku upřesňujících vět. Snad uklidňujících.

Přísedící se rychle vrací za svou kolegyní k maturitnímu stolu, neboť obě dvě kantorky musí být při zkoušení bezpodmínečně přítomné. „Co si Marcela vytáhla?“ ptá se zkoušející22 „Májovce,“ odpovídá Hana. Eva vedle potítka, které mezitím opustila, nejistě postává. „Tak, Evo, pojďte za námi!“ zvou ji obě češtinářky k sobě.

Ta pomalu, takřka váhavě přichází k maturitnímu stolu. „Sedněte si! Buďte tak hodná a přečtěte nám otázku, kterou jste si vytáhla!“ Eva ji předčítá. „Vytáhla jsem si otázku „Národní obrození“. „Tak se do toho, Evo, prosím dejte!“ vybízí ji zkoušející Lenka. Eva se upřeně zadívá do očí zkoušející kantorky a rozpovídá se.

Hovoří plynně a k věci. „Jen tak dál, držím ti, Evo, i já palce!“ podvědomě ho tisknu. Celá maturitní komise velmi pozorně poslouchá úvodnímu výkladu maturantky.

Tak to bývá vždy na začátku maturit, letošek není výjimkou. Z úst maturantky se line jedna informace za druhou. „Národní obrození se vyznačuje demokratismem a optimistickým duchem. V těch dobách se divadlo stává nejúčinnějším nástrojem českého vlasteneckého uvědomování.

Současně jsou v tomto období položeny základy novodobé české odborné terminologie, nastává i rozvoj přírodních a humanitních věd.“ zní úvodní Eviny věty. Zanedlouho už z jejich úst slyším výčet známých osobností té doby.

Jmenuje: Josefa Jungmanna, který byl vedoucí osobností druhé obrozenecké generace, učitelem, jazykovědcem, literární historikem, básníkem, organizátorem národního hnutí, překladatelem.

Charakterizuje Pavla Josefa Šafaříka jako básníka, filologa, literárního vědce, znalce a historika slovanské kultury. Pokračuje Františkem Palackým, který byl organizátorem národního hnutí, českým historikem, filosofem, politikem a kulturním činitelem, zakladatelem Časopisu společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a Matice české.

Charakterizuje Ladislava Čelakovského coby českého básníka a vědce, profesora slovanské filologie, publicistu a redaktora Pražských novin.

Asi po pěti minutách Lenka, tedy kolegyně češtinářka, Evu přeruší.23 „Do jaké míry, Evo, se do děl spisovatelů té doby promítly jejich životní zkušenosti?“ Eva se jen na chviličku zarazí, ale jen okamžik. „Myslím, že zcela určitě. Prožívali ve svém životě dramatické chvíle, bylo by s podivem, pokud by nějaké myšlenky ze svého života do svých knih nezanesli“.

Její odpověď kolegyni asi uspokojila, pokývla hlavou. Stejně tak její přísedící. I předseda dává najevo pokynem své hlavy souhlas se slyšeným. „Začátek byl dobrý, jen aby nám to tak vydrželo,“ říkám si.

Místopředsedkyně něco v písemnostech vyplňuje, také to nebude mít v průběhu maturitního týdne lehké. Minimálně jedním ouškem ale určitě poslouchala, neboť i ona má při zasedání „poroty“ nezadatelné hlasovací právo. Eva končí svoji obsažnou a zřejmě i úspěšnou výpověď.

Obě „vyslýchající“ se mezi sebou domlouvají očima, je zřejmé, že s klasifikací Evy nebudou velké problémy. Usmívají se a tak trochu čekají i na předběžné hodnocení předsedou komise. „Je vidět, že se v otázce dobře zorientovala, její obsažné odpovědi tomu nasvědčovaly,“ tento konstatuje. „Tak, Evo, děkujeme!“ hlesne přísedící. „Můžete jít!“ Ta se ze židle zvedá, roluje papírek, na kterém měla napsaných pár poznámek a odchází směrem ke dveřím.

Na vzadu sedící spolužačky se usmívá. „Marcelko, nyní vy pojďte za námi! Přichází váš čas. Posaďte se!“ Marcela usedá. „Vaše otázka zněla?“ „Májovci.“ „Májovci, to byli přece literární revolucionáři,“ mihne se mou hlavou myšlenka. „Jedním z nich byl přece Jan Neruda,“ vzápětí mně dochází.

Mimo jiné si vzpomínám i na jeho výrok, který se mně i v současnosti velice líbí: „Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: „jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí!“

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109488
Týden: 365
Dnes: 8
  přihlásit poslední změna: 03.05. 2015 19:15:56