50 let od maturity

Setkání po 50- ti letech.

Padesát let uplynulo od naší maturity na tehdejší SVVŚ.

Podobně jako u svateb, mohlo by se takové setkání snad označovat jako zlaté.

O termínu setkání jsem už s předstihem pochopitelně věděl.

Ale abych pravdu řekl, že bych se nějak moc těšil, to nemohu tvrdit.

Tušil jsem, že se setkám se spolužáky, kteří se budou svým vzhledem podstatně lišit od podob, ve kterých jsme se čtyři roky scházeli den co den ve školních škamnech.

Ale nepřijít v takové jubileum, to bych si vyčítal do konce života.

A tak jsem v  horkém brodském popoledni vážil své kroky  do Panského domu, kde se měl „scuk" odehrávat,

Při vstupu do kavárny mě ovanul příjemný chlad, ale to už jsem vykláněl do místnosti hlavu a vyhlížel své dávné „spolubojovníky".

Ano, ano, už je vidím, jsou to oni, moje třída.

Tak kolem dvaceti osob.

První rozpražené ruce.

„Nazdár, je to možné, jsi to ty?"

„No jsem, ale ty také vypadáš maličko jinak než v těch šedesátých letech, ale až tak moc jsi se nezměnila.".

Úsměv je mně odměnou.

Obcházím dál stůl kolem již sedících, tradiční podávání přes ramena rukou, povstávání, objímání, celování na tvář.

„No sedni, zavzpomínáme!"

„Lído, a kdo je ta, co sedí naproti?.

„No přece Marie ...," zní udivená odpověď.

„Ježíši, já se stydím," zašeptal jsem .

Nepoznat spolužačky, to je přece neomluvitelný přečin.

No, ale když ten čas...

Ale to už se ozývá hlahol mnoha hlasů, naplněných dotazy.

„A kde nyní  bydlíš? Jaká byla tvoje životní pouť?

Pořád vypadáš super, opravdu, a sluší ti to".

„Díky"..

Co si dáš? Červené nebo bílé? Podej skleničku, naleju ti, a  mluv a mluv!

„Co já, ty začni!

Kolik máš dětí a kolik vnuků?"

„Mám tady fotky, mohu ti je ukázat!"

„Tak honem, ukazuj!"

„A vzpomínáš jak jsme ve škole řádili?"

Jak jsme, přirozeně kluci, pevně drželi kliku dveří zevnitř učebny před domnělým na chodbě spolužákem, a on to byl kantor...

Při cestě vlakem na chmelovou brigádu jsme zase spící spolužačce do úst vsouvali cigaretu a vše následně fotili.

No, byli jsme prevíti, to se nedá popřít.

Smích se rozléhá kolem.

Ona sedí u stolu tam na kraji, poznáváš ji?"

„To je ona?"

„Samozřejmě!"

„Zavzpomínejme na kantory!"

No, češtináře jsem měla ráda, naučil, a přitom byl lidský.Ale zase ten matikář..., z něho šel strach.

„No vidíš, a nežije z nich už ani jeden.

Ten neúprosný čas, ostatně na nás zapracoval rovněž, přelétl jsem s touto myšlenkou zrakem osazenstvo stolu.

Současně se tím snažil identifikovat další spolužáky.

Toho poznávám, tu taky , ale tam ta, kdo by to jenom mohl být

Ale to už mě kdosi naproti opět vyrušil otázkou.

„Vzpomínáš, Járo, na sennou brigádu na Šumavě, jak nás občas v kupkách sena i zmije vystrašila?

A ty senem provoněné noci, páni, jak je to už dávno, to snad už není ani pravda".

Ozývá se cinkot první přípitků, po nich se rozvíjí i bohatší konverzace s větší kadencí slov..

Témata různá, kupodivu nic o politice.

Spíše i běžném životě, samozřejmě v našem věku o zdraví.

„Já mám bypass," je slyšet od vedle.

„A co ty?"

„Ale mě zase zlobí kyčel".

„Každý z nás něco, holt, už něco má," hlesl jsem. Odmlčel jsem se, abych vzápětí dodal:

„Několik spolužáků už mezi nás nikdy nepřijde".

Tak tak, soused mlčky pevně sevřel skleničku s vínem.

Sedím vedle lékaře. Řešíme problematiku vysokého krevního tlaku, hodnotíme klady i zápory marihuany.

Udivuje mě poznámkou, že u migrén často pomůže změna účesu.

Mému temenu tato „novinka" bohužel nic neříká, ale zase vím, že migrény s věkem ustupují, nejenom tedy vlasový porost.

Ve vzpomínkách se hovor pochopitelně musel stočit i na našeho tehdejšího třídního..

Začátkem září v roce 1964 nás jako třídou přebíral pod svoje třídní křídla. Hned zprvu na nás udělal velký dojem svým lidským, neotřelým přístupem.

Nám, kteří byli vystrašeni z přechodu na střední školu, rozdával úsměvy plnými hrstmi.

Ostatně byl to třicátník, nám tehdy věkově ne tak vzdálený.

Vzpomínám si, jak nás v prvních hodinách učil koncovky chemického názvosloví – ný, natý, itý, atd....

Jen tak mimochodem, mě oslovoval „Skřivánku".

Vzpomínám si na chmelovou brigádu ve Starém Sedle na Žatecku, tuším tam to bylo.

Pracoval spolu s námi při strhávání štoků z drátů a odebírání z nich chmelových šištic do tzv. věrtelů, válcovitých mnohalitrových nádob.

Zatímco my mladí jsme s námahou po celodenní dřině dali dohromady  tak 7-9 žetonů, tedy plastikových odměn za nasbírané věrtele, on se svými lopatovými „medvědími tlapami" jich obdržel, no snad nelžu, 13- 15.

No prostě zahanboval nás svou pracovitostí všechny.

Byl nepřebernou studnicí vtipů a vtípků. Nikdy jsem nepochopil, jak si jich může někdo zapamatovat doslova stovky.

Často jsme se při jejich poslechu váleli smíchy.

Zábava pokračovala dále.

S nastupujícím večerem však počet účastníků setkání setrvale klesal.

Loučení odcházejících tak bylo stále častější.

„Tak příště, ale musí nám zdraví alespoň trochu ještě vydržet,".bylo možné nejednou zaslechnout.

Zamávání od dveří rukou.

Pak už zůstali jen ti nejvytrvalejší.

Méně témat,  o to vzrušenější debata.

V závěru setkání pak nezbytné placení útraty.

Restaurační místnost se vyprázdnila.

Ve vlahé jasné noci se v blízkosti monumentálního dominikánského kláštera pod nečetnými tlumenými světly naposledy tisknou ruce.

Setkáme se ještě někdy v tomto složení, problesklo mně hlavou.

Musíme doufat, nic jiného nám nezbývá.

Jaromír Slavíček