Idea mezinárodní řeči


Z Wikipedie, otevřené encyklopedie.

Lingvistika - Esperanto

Mnohojazyčnost byla vždy obtížnou překážkou mezinárodním stykům, a to i ve starověku, kdy mezinárodní styky byly řídké, kdy se jen velmi málo osob stýkalo mezinárodně. Ale i pro tehdejší velmi omezené potřeby mezinárodních styků byly užívány v různých historických dobách různé jazyky, jako sumerský, babylonský, asyrský, egyptský, krétský a na územích dobytých Alexandrem Velikým, od Adriatického moře až po Černé moře a Indii, jazyk řecký. Ještě většího rozšíření dosáhla latina, jako úřední státní jazyk římského impéria na všech dobytých územích.

Užívání a rozšíření toho neb onoho jazyka vždy záviselo na vojenské, politické, hospodářské a také kulturní nadvládě toho nebo onoho národa. Po rozpadu římského císařství se také latina rozpadla smíšením s různými domorodými jazyky a tak vznikla italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština. Latina přestala byt státním jazykem, avšak i ve středověku byla dále užívána jako společný jazyk církve, šlechty a v době renesance ve vědě a kultuře.

Ale v 17. století ztrácí latina svoji výlučnost, svou universálnost. Hlavně po Westfálském míru v r. l648 počíná ustupovat a začíná vláda francouzštiny v úředních a mezinárodních stycích, kulturních a obchodních vyměnách ve všech částech světa, ale nikdy nedosáhla universálnosti latiny. Výhrady vzhledem k užívání francouzštiny jasně naznačují, že francouzština nikdy nedosáhla oficiálního postavení de jure uznaného jazyka mezinárodních styků.

Po prvé světové válce Anglie a Spojené státy otřásly privilegovanou pozicí francouzštiny a všehny další snahy obnovit francouzskou jazykovou nadvládu, její jazykový monopol, trvale ztroskotaly. Čím více se uplatňuje idea národního státu a národní svrchovanosti, tím více jazyků se objevuje na polích lidské činnosti. Spojené národy užívají nyní šest oficiálních jazyků, Unesco a jiné mezinárodní organizace ještě více. Na počátku tohoto století stačilo znát dva tři západoevropské jazyky pro získání informací o posledních úspěších vědy. Dnes se počítá se znalostí 12 jazyků, jako nutného základu. Ale naučit se i čtyřem pěti jazykům není dostatečným řešením. Málo komu se podaří naučit všem těmto jazykům dokonale, nejčastěji je možno jen zhruba porozumět, a to často na úkor vlastní vědecké tvůrčí práce. Mnozí se domnívají, že národové se nikdy neshodnou na užívání jednoho národního jazyka povinného pro všechny a tak je řešení možné jedině přijetím politicky a národně neutrálního jazyka.

Již v 17. staletí se začali zabývat otázkou společného jazyka filozofové jako René Descartes (1596-1650), Wilhelm Leibniz (1648 až 1716) a Jan Amos Komenský (1592-1671). Všichni usuzovali, že je nutný společný jazyk pro styk mezi národy a stanovili tyto zásady: jeden druh skloňování a časování, žádné výjimky a nepravidelnosti, tvoření slov pomocí přípon a předpon.

Když se v 17. století upustilo od užívání latiny, nastalo v mezinárodních stycích jakési prázdno, které Komenský chtěl odstranit utvořením nového jazyka, snadnějšího a vhodnějšího než byla latina, a který by byl druhým jazykem pro každého. Byl to jeho humanismus, vlastenectví, demokratismus a mírové snahy, které ho vedly k tomu, že se začal zabývat myšlenkou společného jazyka pro svět a navrhovat utvoření plánovaného jazyka, kterému by se dalo naučit bez ztráty času a věcí, který by byl prostředkem k dosažení vyšší vzdělanosti, a vyslovil zásadu, nechť všichni si uchovávají a pěstují svůj mateřský jazyk. Tomuto problému věnoval Komenský dva spisy: Via Lucis (Cesta světla) a Panglottia (Universální jazyk). Ačkoliv Komenský mistrně ovládal latinu, věděl, že latina nestačí pro mezinárodní dorozumívání a že je to jazyk nesnadný. Míní, "že je nutný jediný společný jazyk pro všechny národy. . .je nutno dávat přednost tomu, aby byl vytvořen nějaký jazyk společný celému světu. . . Nemůžeme jinak, než doporučit jazyk zcela nový. . . Všeobecným jazykem musí být pomoženo všem rovnoprávně. . . Z toho tedy plyne závěr, že proti oněm mnohonásobným překážkám a zmatkům vzájemného styku, které vznikají z mnohosti, nesnadnosti a nedokonalosti jazyků, nezbývá účinnějšího prostředku, než aby se sestavil jazyk nový, nade všechny jiné již známé: snadnější, lahodnější, dokonalejší. Toužíme po jazyku rozumovém, analogickém a harmonickém."

Během doby byly vytvořeny nejrůznější formy plánovaných jazyků a dělíme je na dvě hlavní skupiny: písemné jazyky (pasigrafie) a jazyky mluvené (pasilalie). Pasigrafie jsou jazyky, které sestávají z číslic, písmen, znaků, kreseb, hieroglyfů a ideogramů. Dají se číst podle daného klíče v každém jazyce, ale nedal se jimi řešit problém mezinárodního dorozumívání pro jejich nesnadnost a nedostatečné výrazové možnosti (nedalo se jimi mluvit).

Pasilalie dělíme na dvě skupiny: jazyky apriorní, sestávající z prvků zcela libovolně vymyšlených a vůbec se nepodobajících národním jazykům. Všechny projekty apriorních jazyků jsou velmi složité, téměř se nedají ani naučit ani pamatovat.

Za zmínku stojí hudební jazyk "SOLRESOL" od F. Sudra z r. 1866. Tímto jazykem se dalo zpívat, předvádět sedmi barvami, ukazovat prsty ap.

V různých částech světa vznikly žargony, směsi z francouzštiny nebo angličtiny s domorodým jazykem: pidžin, angličtiny s orientálními prvky, který je užíván v jižní a východní Asii, lingua franca, kolem Středozemního moře a lingua géral, negerský jazyk a portugalský, užívaný kolem Brazilie.

Aposteriozní jazyk spočívá na základech národních jazyků.
Jako první aposteriorní jazyk můžeme považovat projekt německé abatyše Hildegardis (1098-1179) "Lingua Ignota". Měl sloužit jako tajný jazyk a byl určen pro církevní potřeby.

Projekty redukovanych jazyků jsou pokusy zjednodušit mluvnicky latinu nebo řečtinu a omezit jejich slovníky. S tím také souvisely pokusy oživit latinu (Latine sine flexione, Latino macaronico). Stejné pokusy byly učiněny s řečtinou (Apoléma), s němčinou (We-de), francouzštinou, italštinou. španělštinou, angličtinou a slovanskými jazyky.

Zvláštní zmínky zasluhuje Basic Englisch z r. 1930, anglický minimální jazyk. Autorem byl K. Ogden. Slovní zásoba sestávala z 850 slov a 18 sloves. Slovesa, která nebyla ve slovníku, se musela opisovat, což velmi komplikovalo řeč a dorozumění. Projekt byl koupen britskou vládou a pozastaven.

Volapük byl prvním mezinárodním umělým jazykem, který svého času dosáhl úspěchu a naučilo se mu několik set tisíc lidí. Jeho autorem byl prelát Martin Schleyer, který jej uveřejnil v r. 1879 a knižně vydal v r. 1880. V roce 1890 hnutí vyvrcholilo, ve světě existovalo téměř 300 spolků, vyšlo téměř 400 knih a vycházelo 25 časopisů. V témže roce se konal třetí sjezd volapůkistů, na kterém se ponejvíce mluvilo německy a také sám autor, a od toho roku začal roz-pad hnutí. Příčiny neúspěchu volapüku byly v jeho těžké naučitelnosti, chyby a nedostatky ve struktuře, organizaci a v nedostatku možností vývoje, protože ten závisel jen na jednom člověku, na samém autorovi. Vzdělaní volapükisté navrhovali reformy, které Schleyer zamítal. Po tom roce přestaly postupně vycházet časopisy, a zanikaly spolky.

Praktického významu dosáhly až jazyky esperanto, ido, novial, okcidental a interlingua.

Zajímavou publikaci Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře napsal italský spisovatel a semiotik Umberto Eco, kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Lidové noviny v edici Utváření Evropy. Zabýva se jak různými tajnými jazyky, tak i myšlenkou pomocného mezinárodní jazyka a vyjadřuje názor, že kdyby "politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený PMS (= pomocný mezinárodní jazyk) velmi rychle prosadit." (str. 295).