U nového stomatologa

V nové ordinaci

Tak nějak jiné než dříve. Moje stomatoložka totiž ukončila svoji praxi, a tak jsem se musel poohlížet po alternativně. Nebyla daleko, asi jenom o 3 chodební metry dále. Tentokrát jsem měl vyhlédnutého vyhlášeného stomatologa. Podařilo se mně ho u vchodu do budovy překvapit a přemluvit, aby mě vzal do evidence. Zkoumavě si mě asi minutu prohlížel, aby pak s povzdechem řekl „Tak jo“. Slovo dalo slovo a o několik dnů později jsem se k němu přišel zainventarizovat.

V ordinaci jsem předal mladé paní sestře ještě nějaké ty osobní údaje, ale to už se objevil pan doktor za mými zády. Naznačil jsem mu svoji prosbu, tedy prohlédnutí mého chrupu a eventuální řešení tam vznikajících problémů. Nedělal jsem si ale o jeho stavu iluze, roky jsou roky. V úvodu setkání jsem se pokusil být i humorný s dotazem: „ A budou, pane doktore, při placení vašich služeb při mém redukovaném chrupu nějaké důchodcovské slevy jako v dopravě?“

Odpověděl něco ve smyslu, že bude záležet na počtu ošetřovaných zubů, ne na jejich celkovém počtu. Rozumné. Hned po první rekognoskaci terénu mé ústní dutiny jsem pronesl zdánlivě nevinnou větu. „Snad, pane doktore, nebude třeba v mém pokročilém věku u mého chrupu nějakých větších intervencí?“ Bože můj, to jsem neměl dělat. Pan doktor, zjevně vytočený mou poznámkou, mně opáčil slovním vodopádem, respektive pětiminutovou přednáškou o tom, co obnáší stáří. V duchu jsem si pomyslel, jestliže je kritériem pravdy praxe, pak jsem o této životní etapě věděl evidentně více než pan doktor. Rád bych mu tedy oponoval, taktéž bývám velmi hovorný, ale jelikož jsem měl příkazem „hubu“ kvůli prohlídce téměř stále otevřenou, nedalo se.

Snad jenom moje oči obrácené v sloup něco naznačovaly. Avšak vyrovnat se s jeho výrokem: „S takovými pacienty, kteří jenom „naříkají“ nad svým věkem, bych nejraději vyběhl“ nebylo jednoduché. Skoro mně po něm mrazilo, k exitu ordinace nebylo daleko. Navíc to světlo nade mnou, ostře svítící do obličeje, mně dávalo na vědomí, že já jsem na stomatologickém loži v pozici obžalovaného. Příslušný nástroj v rukou lékaře mezitím pečlivě začal prověřovat jeden můj zub za druhým a nepříjemně znějící nálezy hlásit paní sestře.

Zkusil jsem diplomaticky převést řeč jinam. Poprosil jsem ošetřujícího, aby mě neoslovoval titulem, vždyť v době mé učitelské praxe se jednalo pouze o pracovní označení. Opět moje chyba. Dozvěděl jsem se, že toto oslovení se běžně na středních školách používalo a používá, takže on nevidí nejmenší důvod, proč by se u něho v ordinaci mělo něco v tomto ohledu měnit. Navíc dodal, že nezáleží na titulech, ale na tom, co kdo dělá a jak svým konáním hodlá prospět společnosti. Musím dodat, že pan doktor v popisované „vypjaté“ atmosféře občas používal i slova, která jsem za učitelskou katedrou nemíval ve svém repertoáru.

Ale konec konců, peprné výrazy občas paradoxně dokáží zklidnit emoce. I nadále se pan doktor velmi svědomitě věnoval průzkumu torsa mého chrupu, následně pak jednomu kazu, u kterého nová plomba byla nevyhnutelná. Dodatečně mně nabídnuto zrcadlo k prohlédnutí obnažených zubních krčků s příslušným odborným komentářem. No, co se dá dělat, že ano? Je všeobecně známo, že u slonů, jak jim odejdou na věčnost poslední stoličky, tak tito chobotnatci se odeberou tamtéž. Nějaké jsem ještě tyto opory mého chrupu jazykem objevil, ale i ty už mají namále. V závěru mého pobytu jsem se snažil zlehčit svou nelehkou situaci konstatováním, že já se ráno nedívám do zrcadla kvůli ješitnosti, ale proto, že jsem statečný.

Pak už se schylovalo k závěrečnému účtování, odebral jsem se tedy k pokladně, zaplatil a při odchodu z ordinace k „pozůstalým“ hlasitě pronesl: „Jsem mladý, jsem mladý, jsem mladý!“. Ono se totiž tvrdí, že znakem moci je přesvědčování podřízeného, aby pronášel opak toho, co si ve skutečnosti myslí. Při oblékání v čekárně jsem tedy tento svůj výrok slyšitelně popřel a s modrými návleky na nohou hodlal opustit zdravotnické zařízení. S mírnou prodlevou je naštěstí zavčas sundal.

V prodejně pečiva pak dával pozor, abych jako před několika týdny neřekl: „Tři rohlíky – důchodce“.