Stoletá škola

100 let školy v Horním Němčí

Nezúčastnit se oslavy uvedeného výročí, když jsem na této škole několik let působil, to bych asi dlouho nepřenesl přes srdce.

A tak krátce po poledni jsem se svým autem vydal do této podhorské malebné obce.

Na benzínce v Drslavicích mě potěšila mladá ženská obsluha, která mně jakýmsi agregátem doplnila vzduch v pneumatikách. Jak milé!

A pak jsem už zamířil přes Veletiny a Vlčnov ke kopcům Bílých Karpat. Při nevelkém stoupání z posledně uvedené obce jsem zahlédl po levé straně silnice v poli křížek, označující místo dopravní nehody.

Prolétla mně hlavou myšlenka, asi to tady kdysi nějaký mladík přehnal s rychlostí svého auta.

Ale to už se mně na obzoru objevila známá silueta Velké Javořiny. Míjel jsem o něco později krásnou  novou cyklostezku směrem na Slavkov a za pár minut už zaparkoval auto poblíž hřbitova v Horním Němčí, kde jsem se před několika týdny loučil s místní učitelskou legendou, panem Karlem Muchou.

Vanul silný vítr a ohýbal okolní stromy, foehn, zesílené padavé vzdušné proudění, je ostatně pro tyto oblasti velmi typický.

A za okamžik na to jsem už s jednou bývalou kolegyní vstupoval do mně dříve tak známého kulturního domu, který byl přítomnými návštěvníky téměř zaplněn.

Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe a pohledem konstatoval kromě množství osob rozmanitého věkového složení, i řadu známých učitelských tváří a starostů okolních obcí.

Rovněž jsem úkosem zahlédl i nově zvoleného pana krajského radního, Ing. Kryštofa.

A právě on spolu s ředitelem školy a starostou obce zahájili následující dění  promyšlenými a procítěnými zdravicemi.

Organizátory akce nám pak bylo nabídnuto místo o stolu a zakrátko na to už začala vlastní slavnost.

Na parket vběhly nožky šestice děvčátek i chlapců s flétničkami. Sálem se rozezněly něžné tóny pečlivě nacvičené skladbičky, ale mě spíše upoutala očka těch maličkých, očka, která zvědavě, ale současně i radostně těkala v tomto pro ně nezvyklém prostředí po pozorně naslouchajících.

Pak přišla s jinými dětmi na řadu taneční scénka z hmyzího světa, ve které jsem identifikoval slunéčka vícetečná a další broučky s nápaditými tykadélky.

A tím opět jsme byli obdařeni krásným výsledným dojmem a ocenili ty malé zaslouženým potleskem.

Pak se ale dostaly na řadu zasvěcené výklady místní kronikářky o historií školy, u kterých jsem se domníval, že započnou úvodem minulého století.

Záhy se ukázalo, že kořeny místního školství jsou daleko hlubší a sahají svým vznikem do mnohem vzdálenější minulosti.

Holt, Jan Amos působil ve svém mládí nedaleko, doslova co by kamenem dohodil, takže není se čemu až tak divit.

V průběhu uvedeného výkladu se mluvilo se i o sympatických i méně sympatických ředitelích v dějinách školy a já si v duchu říkal, pane Bože, jestli začne moderátorka podobně hodnotit i učitele, tak to bude hodně napínavé.

Scénka dětí, imitující výuku, byla rovněž velmi zdařilá, i když ji trochu rušily lopatky ventilátoru, zběsile rozdováděné venkovní větrnou nepohodou.

Po skončení kulturního programu jsme byli pozváni na obhlídku školy,

Začal jsem procházet jednotlivými učebnami. Ano, tady, tady jsem kdysi před žáky stál, ale kde jsou ta rozpálená kamna, u kterých jsem si nahříval ruce, kam se jenom poděla?

Slovním nátlakem na jednu z provázejících učitelek jsme se přes zákaz dostali i do sborovny. Byla svým vzhledem zcela jiná než za mých časů, ale to se dalo konec konců čekat.

Naproti tomu v učebnách to hýřilo barvami malovánek, vystřihovánek, černobílých i barevných fotografií, takže bylo se na co dívat a hlavně vzpomínat.

Horší pocit nastal,, když jsem nepoznával některé své bývalé žáky, no ale když, byť jenom zatím ojediněle, jsou někteří z nich už i dědečky a babičkami, tak co se zase tolik divím?

Mladé stromky po čtyřiceti letech jsou přece rovněž  takřka k nepoznání, nebo se snad mýlím?

Při prohlídce nás přítomné bohužel zastihla zpráva o strašlivé automobilové tragédií v nedaleké obci.

Venku se zešeřilo v tu chvíli podstatně rychleji.............

Poté jsme byli opětovně pozváni do kulturního domu, tentokráte na raut......

Člověk se tam rozpovídal o školství tehdy a dnes.

Pozoruhodné snad bylo jenom to bylo, že co jsem považoval za mnou sdělované vážné informace, občas vzbuzovalo v okolí smích a naopak. Mladá generace už  asi přemýšlí přece jenom trochu jinak, nežli my dříve narození!

Občerstvení bylo na výši, každou chvilku se navíc k přítomným skláněl pan starosta nebo ředitel školy s nabídkou etylalkoholu.

Už už jsem sahal po skleničce, ale v povědomí mně zahrozila venku stojící moje Felície, a tak moje ruka zase klesla.

Těšil jsem se trochu i na diskotéku, ale v okolí sedící byli bohužel o několik desítek let mladší, a tak z ní sešlo.

Tak jsem se alespoň tanečním  krokem s přítomnými rozloučil a vyšel s několika známými ke svému autu do temné noci, ve které bouřlivý vítr rozehrál svoje mystické představení.

Náhle se opodál ozval silný rachot. Otočili jsme se k jeho zdroji a uviděli, jak se z blízkého kostelíku řítí k zemi větrnými poryvy malá část jeho krytiny.

Jedna skřidlice za druhou hlučně padaly dolů. Člověka až zamrazilo...                                                                                 Nejsem pověrčivý, ale v tu chvíli....

Cesta autem do Brodu byla v mé mysli protkána myšlenkami na hezké uplynulé prožitky, ale i na tu tragickou popolední  událost.

Znovu jsem projížděl kolem vzpomínkového křížku při sjezdu do Vlčnova. Blikalo u něho světýlko...

Opět tedy v uplynulých hodinách vyhasly mladé životy. Silnice jsou velmi nebezpečné, a ty silničky v našem kraji o to více. A v CHKO Bílé Karpaty konat rallye, no nevím...

Ale to už jsem se jízdou blížil od Vlčnova k Uherskému Brodu.

Noční pohled z těchto míst na naše město, ozářené v tuto dobu tisíci světel, byl ale vpravdě úchvatný...........

Jaromír Slavíček