První bych měl...

První dávka

Čeho?

No přece vakcíny proti covidu. Měl jsem ji obdržet na základě zvacího telefonátu. Moc jsem toho následnou noc nenaspal, po poledni nasedl do mé felicie a rozjel se do Uherského Hradiště. Skoro nikdo mě nepředjížděl, což mně připadalo podivné, neboť jezdívám pomalu. Asi je riskantní předjíždět tento typ vozidel.

Auto nechal zaparkované poblíž centra, pak ještě musel absolvovat pár stovek metrů k místu, kde se očkovací centrum nacházelo. Přibližně třetina proti mně jdoucích „místních“ byla nahoře „bez“, tedy roušku nebo respirátor na obličeji neměla, zatím je zřejmě nikdo „nezaklekl“. Po vniknuté do chrámu záchrany mě na chodbě zarazila dlouhatánská fronta čekatelů na testy a vakcíny.

Věren své povaze, pokusil jsem se předbíhat, ale do cesty se mně postavila závora v podobě napřažené ruky mladého muže. „ Kampak pane, kampak? Pěkně do řady a čekat! A vyplňte si napřed tiskopis na test!“ Zastyděl jsem se v plné míře a poslušně vyčkával pozvání k testu. Ale napřed musel na stolečku vyplnit vyžadovanými údaji tam rozložené papíry.

Jenže o tento úkon bylo u stolku takových uchazečů jako já, tedy důchodců, daleko víc, takže propiska měla cenu zlata. Po jejím vyprošení jsem se dal do díla, ačkoliv mně z nosu padaly brýle. Přesto jsem formulář vyplnil tak, že mě za něj přebírající sestřička pochválila. Dmul jsem se pýchou, co ještě ve svém věku dokáži.

Následovalo vyslání mého organismu na test do odběrové místnosti. Se špejličkami v nosních dutinách problém nebyl, u kolonoskopie jsou zvědavější sondy. Téměř ihned mně bylo oznámeno, že jsem negativní. Jindy bych takové označení považoval za urážku, tentokrát mně srdce poskočilo radostí a já se s vyplněným tiskopisem v ruce hrnul k „očkovacím“ dveřím.

Ale běda, opět jsem z nich uslyšel příkaz vyplnit tentokrát tiskovinu o mých zdravotních problémech a dalších náležitostech. Ověnčenou požadovanými údaji jsem ji vzápětí začal vnucovat ze dveří vycházející mladé sestřičce. Pravila: „Vydržte pane, zavoláme vás!“ Slib byl zanedlouho dodržen a já chvátal v „očkocentru“ ke křesílku u okna.

Rychle jsem se u něho zbavil bundy i mikiny a obnažil levé rameno. Započal jsem konverzaci s očkující paní doktorkou, mimochodem vkusně oblečenou v černý kostýmek. Upozornil jsem ji, že se obávám reakce po očkování. Uklidnila mě konstatováním, že u starších lidí už nebývá imunitní systém tak reaktivní. Po zakrytí ramene jsem byl odeslán do čekárny s doporučením, abych v ní vyplnil přihlášku k druhé vakcíně, kterou bych měl obdržet v následných týdnech.

Učinil jsem tak bez prodlení. Měl jsem také kvůli možným komplikacím zůstat v místnosti 15 minut, ale já celou tu dobu nevydržel, cítil jsem se tak dobře, že jsem mohl skákat přes kaluže. Na jednu bych si určitě troufl. Takže jsem zamířil městem k autu. Po cestě do Uherského Brodu jsem očima prosil varovně blikající kontrolku paliva, aby nebyla tak přísná.

Musím auto pochválit, dojel jsem… Zdaleka ale nemám vyhráno, teprve za několik týdnů se po očkování první dávkou dostavuje částečná ochrana, celková až po druhé dávce. Takže, toliko k očkovacímu dni.

Jinak děkuji celému organizačnímu týmu očkovacího centra za jejich souhru v pracovním nasazení a příkladně vlídné jednání s „potížisty“ mého ražení.