Gymnázium Uherský Brod

Gymnázium Uherský Brod

Není sporu o tom, že gymnázium Uherský Brod patří mezi nejvýznamnější gymnázia v celém široširém kraji. Je školou nesoucí hrdý název – Gymnázium Jana Ámose Komenského, který  musí sám o sobě naplňovat pýchou každého, kdo obývá naše krásné město.

Historie budovy brodského gymnázia je vcelku dobře známa, založena byla roku 1898 na místě bývalého bratrského sboru, v místech, kde jsou uloženy mimo jiné i ostatky rodičů velkého učitele národů.

Více jak stoletá historie tohoto ústavu je podrobně rozepsána mnohými dokumenty ze starší i novější doby.

Ano, je znám rok zrodu školy, ví se kolik studentů prošlo jejími škamny, je zaznamenáno, kteří vyučující zde kratší či delší dobu působili, jsou zdokumentována jména těch, kteří řídili náš ústav v dobách poklidných, ale i obtížných.

Ve statistkách je nepochybně řádně veden počet klasických učeben, ale i odborných poslucháren, kabinetů a tělocvičen.

Já se však těmito řádky chci zamyslet nad „duší“ této nádherné školy, chci se vžít do pocitu tisíců těch, kteří v těchto prostorech nabývali patřičných znalostí a dovedností. Kdo byli ti, co často den co den „vážili“ cestu do tohoto „chrámu vzdělanosti“ posvátného místa?

Byli těmi, kteří v dávnější minulosti nejenom dojížděli do zdejší školy, ale často absolvovali do ní za jakéhokoliv počasí dlouhé pěší kilometry v touze za obohacením své mysli příslušnými poznatky.

Nezřídka pocházeli z chudých rodinných poměrů a již proto si vážili možnosti zde nabývat vědomostí. Když se člověk zamyšleně dívá na ty staré černobílé fotografie předválečných tabel, vytuší i rozdíly mezi tehdejšími výukovými poměry a dneškem. Nevelký byl tehdy počet žáků ve třídách, přičemž jednoznačně mezi nimi početně převažovali chlapci.

Stejně tomu tak bylo i u profesorského sboru, i tam byla žena spíše výjimkou, zpravidla s učitelskou aprobací latiny, němčiny či francouzštiny.

Z tváří tehdejších profesorů lze vyčíst určitou odměřenost, přísný pohled, a tím i předpokládané velké nároky na studentské povinnosti.

Jistě, i oni měli smysl pro humor, i když byl pravděpodobně poněkud odlišný od dnešního jeho pojetí.

Pamětníci uvádějí, že v tehdejší době dospět k maturitě bylo skutečně značným uměním, vyžadovalo u studentů příkladnou cílevědomost s pečlivou domácí přípravou. Ne všichni mohli dostát těmto předpokladům a pak nezřídka opouštěli, ač jistě neradi, tuto školu.

Jedno však přesto propojuje studenty minula a současnosti. Jsou to rituály vyučovacího procesu, ranní vstup žáků do učeben, očekávání následného příchodu vyučujícího, obavy z vývoje hodiny i dívání se na hodinky s čekáním na „vysvobozující“ zvonek.

Kolika studentům se asi svíralo srdíčko při zkoušení, kolika z nich zatrnulo při představě vyvolání k tabuli, kolika vyvstal pot na čele při učitelské kontrole domácích úkolů?

A naopak se jistě dovedeme vcítit do euforie těch, kteří obdrželi hezkou známku, kterou se pak doma mohli pochlubit.

Je třeba ovšem konstatovat, že výuková reakce studentstva vždy byla a je rozmanitá, není ji třeba za každou cenu idealizovat!

Nelze však v daných souvislostech opomenout i cítění těch, kteří studenty ve výuce vedli a vedou. I oni mají své radosti i starosti. I oni občas vcházejí do učeben obtíženi svými zdravotními či jinými problémy, aniž by dávali svému okolí najevo, jak se cítí. Mnohdy se musí přemáhat, mnohdy odcházejí po výukových hodinách domů značně vyčerpáni, aby následující den opět vážili kroky do míst, kterým upsali své učitelské poslání.

Čas od času přicházejí, zpravidla při různých výročích školy, do ní bývalí studenti, často již pokročilých věkových ročníků, aby zavzpomínali na doby, které se již nikdy nevrátí a které přesto zůstávají v podobě zážitků vtisknuty do jejich paměti.

Přicházejí zvolna, nahrbení, někteří i s podpírající je hůlkou. Vzpomínají na své vyučující a na příhody, které je tehdy těmito místy provázely.

Nezřídka se někteří z nich odpojí od své skupiny a mlčky přistoupí k lavici, kde kdysi seděli a pohladí ji. A nezřídka některým z nich v tu chvíli vstoupí slzy do očí.…. Co na tom, že lavice byly již zajisté mnohokráte od vzdálené doby obměněny…

Co říci závěrem? Gymnázium J. Á Komenského bylo, je a bude místem v dohledu Bílých Karpat, na které se nedá zapomenout, místem, kam se budou myšlenky těch, co zde prožili nemalou část svého života, neustále vracet až do konce jejich bytí…

Mgr. Jaromír Slavíček