Romantika Vlárské dráhy

Kdo by v našem kraji neznal tuto romantickou železnici, která vede na našem území ve svém posledním úseku slováckým, respektive valašským krajem. Je vůbec někdo, kdo po ní alespoň občas necestoval směrem ke slovenským hranicím anebo zpátky?

V našem brodském úseku byla dráha otevřena k 28. říjnu 1888 a slouží přepravě osob a nákladů v potřebném rozsahu dodnes.

Ano, v posledních desetiletích, po rozdělení státu, ztratila tato železnice poněkud na svém významu, již po ní nejezdí v celém průběhu rychlíky, nepřišla však v žádném případě o své nenapodobitelné osobité kouzlo.

Kouzlo, které spočívá v samotném průběhu železnice, která se v našem členitějším regionu snaží vyhýbat rozsáhlejšímu stoupání, a proto menší i větší kopce objíždí uctivými a velkými oblouky.

Neplatí to, jak jistě čtenář tuší, pro kuriózní úsek mezi Pitínem a Slavičínem, kde železniční trasa kvůli značnému převýšení romanticky obtáčí smělým výjezdem celou obec Pitín a na vrcholu stoupání nabízí v západním směru překrásný pohled na téměř celé Bojkovicko.

Na dráze je celá řada zastávek, větších či menších, od těch, u kterých na nástupišti stojí nezřídka i větší skupiny lidí, až po ty, které v míru a pokoji vítají jednoho nebo nanejvýš několik osamělých cestujících.

Nádražní budovy se zdají být až na výjimky vzhledově jedna jako druhá, ale opak je pravdou. Každá, i ta sebemenší, má svůj osobitý ráz, a to nejen po stránce architektonické, ale hlavně svým vlastním životem, čekárnou, výzdobou, ba i pohledy na okolí, které se cestujícím při zastavení vlaku nabízejí.

Když k tomu připočteme z budovy vycházejícího průvodčího s tradiční červenou čepicí, plácačkou a píšťalkou, nemůžeme se ubránit romantickému zapřemýšlení.

Pokud chceme procestovat úsek Kunovice – Vlárský průsmyk a pojedeme z Kunovic směrem na východ Hluckou pahorkatinou a posléze podhůřím Bílých Karpat, neuniknou naší pozornosti miniaturní „jednodomečkové" zastávky, a přece tak sympatické, jako jsou Vésky, Popovice s osadou na návrší, Hradčovice, které umožňují občasné „křižování" vlaků, tak trochu stranou zájmu stojící Havřice, rušné nádraží v architektonickém Jurkovičově slohu v Uherském Brodě, důležitá a frekventovaná železniční křižovatka v Újezdci u Luhačovic, dále pak projedeme Šumicemi se souběžnou říčkou Olšavou, Nezdenicemi s nedalekým zámečkem               i známými minerálními prameny, Záhorovice s blízkou"Modrou vodou", Bojkovice se směle se nad nádražím tyčícím zámkem Novým Světlovem, již uvedený Pitín, na náhorní rovině Valašska mineme v zeleni „ utopený" Slavičín, stavíme u drobné nádražní budky mezi ekology známého Hostětína a dále pokračujeme přes Bohuslavice, Popov, kolem Štítné nad Vláří, kde se v zimních měsících často naměří extrémně nízké teploty, až k Bylnici, kde je možné odbočit na sever mimo jiné a směřovat i nedlouhým tunelem až do Valašských Klobouk.

Z Bylnice pak vlak sjíždí hlubokými karpatskými lesy, prostoupenými pasekami, do Sv. Štěpána. Ještě nedávno se pokračovalo směrem do Trenčanské Teplé, ale v současné době je  zde provoz omezen.

Jednou za čas projíždí po této zajímavé trase historický vlak, tažený parní lokomotivou a umocňuje cestovní zážitky z této „naší" železnice.

Takže, milý cestující, až pojedeš i našim srdcem pojímanou „Vlárou, nezapomeň pozorně sledovat okolní svérázný kraj a pomyslně se ukloň všem těm, co obývají přilehlá města či vesničky a podílejí se na kráse naší podkarpatské krajiny!

O tom všem hovoří odkaz
na publikaci „Romantika Vlárské dráhy“ - pdf soubor (98 stran).

Snad psané zaujme.

Jaromír Slavíček