Zpověď pacienta

V podstatě je každý člověk pacientem, ať už to má či nemá písemně od lékaře. Existuje totiž jakýsi ideální tělesný stav, těžko definovatelný, od kterého se bezesporu každý člověk víceméně odlišuje.

Jistě, odchylky mohou být velmi malé, klinicky nepozorovatelné, ale i tyto časem většinou progredují a dávají člověku vědět, že něco není v pořádku.

Známý je klasický výrok, že každý, kdo se domnívá, že je zdravý, je v podstatě jen špatně informovaný.

Ale k věci. Na nemoc se různě nahlíží v různých věkových údobích.

V mládí se teenager většinou domnívá, že nemoc je jen krátkodobá, obtěžující záležitost, která se dá buď jednoduše přecházet, zaléčit a jen v nejhorších případech je nutno s ní navštívit lékaře, který s ní udělá krátký proces.

V jistých případech, jistě nepříliš četných, se nedávno narozený domnívá, že je možno nemoc  i operativně využít k krátkodobé školní absenci, zejména v době písemných prací a zkoušek.

Jde-li o nemoc chroničtějšího rázu, ani tady mladík či mladice si příliš nezoufají, problémy většinou zvládají, což je dáno jejich vitalitou a optimismem jejich věku daným.

Nejtěžšími nemocemi jsou poněkud zmateni, jejich suverenita se vytrácí a snaží se z tváří „dospěláků" vyčíst chod věcí příštích.

Ve středním věku, kdy člověk již má řadu životních zkušeností se věci poněkud mění. Člověk si uvědomuje narušitelnost lidského těla, má již patřičné vědomosti ať už z literatury či jiných zdrojů o průběhu, respektive prognóze nemoci a jeho obavy jsou tím přirozeně závažnější, neboť se promítají do psychiky pacienta.

U této věkové kategorie se nemoc posuzuje spíše z hlediska povahy postiženého, je-li dotyčný melancholického založení, je o problém navíc.

No a co staří lidé? Jejich obavy z nemocí jsou již hodně závažní, lidé tohoto věku se uvědomují, že v jejich letech nemoc bývá chroničtější a nerada ustupuje do pozadí. Často se jedná u nich o souběh vícero nemocí, z nichž některé mohou být i životu nebezpečné.

Strach z blížící se smrti zde sehrává svou nezastupitelnou roli, ať už to starý člověk přiznává či nikoliv.

Běžně se uvádí, a je to myslím na místě, že starší člověk se obává spíše utrpení a skutečnosti, že bude svému okolí na obtíž.

Tito lidé daleko častěji navštěvují lékaře, konzumují řadu léků, které alespoň udržují nemoc pod jakous takous kontrolou.

Potřebují spíše slyšet od lékaře povzbuzující slova, ale lékař má v ordinacích příliš málo času na to, aby se s nemocným starým člověkem trochu porozprávěl. Někteří z nic to však dokáží a o to více jim náleží dík od nás-smrtelníků.

Nedávno jsem slyšel od jedné lékařky úvahu, která je bohužel ve své podstatě pravdivá.

V krátké diskuzi naznačila, že žádná chronická nemoc není definitivně vyléčitelná. Tehdy mě zamrazilo, ale něco na tom jejím výroku je.

Řada nemocí se udržuje lékařskou péči v „doutnajícím stavu, aby  bohužel po čase opět ve stavu zjitřeném dala o sobě vědět. Jak smutné.

Léčiv je nabídkově veliké množství. I lékař má problém se ve stále obměňující nabídce těchto medikamentů se vyznat. Navíc jeden a tentýž lék nemusí zabírat u každého pacienta stejně.  Evidentně záleží na biologických vlastnostech každého jedince, jak s léčivem ve svém organismu naloží.

Velmi záleží, i když nejsem kompetentní v následujícím tvrzení, na interakci léčiv mezi sebou. Navíc nemocní předepsanou odbornou péči doplňují svou léčbou alternativními metodami, čímž vzniká chaos v těle nemocného.

Léčiva, až na výjimky, přece jenom jsou pro tělo něčím cizorodým a jejich působení v čase je diskutabilní, nemluvě o jejich vedlejších účincích.

Ty jsou prezentovány v příslušném přiloženém písemném provedení a člověka někdy až zamrazí, když se dočte, že tyto vedlejší účinky mají nezřídka velmi závažné dopady na nemocného, pokud jeho organismus není  na takové léky optimálně naladěn.

Mělo by platit známé „Primum non nocere", ale zdaleka tak tomu není.

Domnívám se však, že mnohdy i mnohé maličkosti mohou ovlivnit pacientův stav. Již samotný příchod do čekárny k lékaři je doprovázen celou řadou pocitů. První co uvidí, tak to jsou čekající pacienti na vyšetření, sedící a mlčící.

Po pozdravu příchozího se ozývá jakési zamručení, zřejmě to má být odpověď. Zajímavé je sledování dění kolem sebe. Většinou jsou spolutrpící zamlklí, jen v případě, že se trochu znají, tak spolu komunikují. Většinou o svých zdravotních problémech.

Ano, téměř každý, zejména pak starší člověk, má nějaké zdravotní problémy.

Mladé lidí není příliš často v těchto prostorách vidět, kdy už přijdou, tak jejich pobyt u lékaře nebývá nikterak dlouhý. Z ordinace odcházejí spěšně, zpravidla do zaměstnání, i když i oni si nesou „výslužku" v podobě receptů.

Samotné čekárny jsou místnostmi, které by si zasluhovaly větší pozornosti ze strany zřizovatele. Jsou zjevem až příliš fádní, a to rozhodně neprospívá ke klidu duše. Snad by mohly mít i jiné zabarvení stěn, neboť bílá sama o sobě je strohou, málo radostnou barvou.

Ale předpisy jsou asi předpisy.

Dále si myslím, že i úroveň nástěnek v čekárnách by se mohla zlepšit. Málokdo je sice čte, ale i tak výzvy ke správné životosprávě a pravidelnému měření krevního tlaku by měly být  poutavější formou prezentovány pobývajícím.!

V poslední době v těchto místnostech přibývají letáky různých farmaceutických firem, málo uspořádané a s pochopitelným komerčním obsahem.

Nějaká ta květina na okenní římse, a to je tak asi všechno, co můj zrak v čekárně zachytil.

Pak nezbývá, než tak trochu studovat psychologii příchozích, některých nenápadných, jindy zase dost vlezlých, protože sotva přijdou, již klepou na dveře lékaře s úmyslem si vyřešit svůj problém dříve jak ostatní.

A není pak divu, že ostatní nelibě nesou, že je někdo předbíhá a někteří pak i utrousí trefnou poznámku na adresu předbíhajícího.

Ať už je to tak, nebo tak, návštěvník odchází zpravidla z ordinace s řadou receptů, které v blízké lékárně smění za kabelku léčiv. Pravda, lékárník upřesní dávkování, sdělí i další potřebné informace, ale mysl nemocného je orientována již na věci příští. Domýšlí se, co vydané léčebné prostředky udělají s jeho tělem, zda-li zaberou tak jak mají, přemýšlí o době, ve které se bude léčit a o dalších okolnostech, které vyvstaly vzniklou nemocí.

Nikoho nemoc nepotěší, ale je známou zkušeností, že lidé optimistického založení se přece jenom s nemocí vyrovnávají daleko lépe a zpravidla dříve, nežli ostatní. Psychika tady sehrává známou a patřičnou roli, i když samu nemoc až na výjimky nevyvolává, dokáže ji znatelným způsobem ovlivnit.

Mnozí z nemocných po stanovení diagnózy si z více méně odborné literatury načtou o nemoci nejenom potřebné, ale spíše nadbytečné informace, a pak se zbytečně strachují ohledně následného průběhu nemoci. V odborné literatuře jsou totiž uvedeny i extrémní průběhy zdravotních potíží, často s fatálními konci. Je třeba si uvědomit, že k takovým stavům dochází i u vážných nemocí poměrně zřídka.

Pacient se tak zbytečně stresuje, nemluvě o tom, že když už má odbornou knihu u sebe, nedá mu to a zalistuje i u jiných chorob, z nichž řadu u sebe objeví a stane se pak kandidátem stavu hypochondrického.

Takže takto ne, raději procházky přírodou, samozřejmě pokud to zdravotní stav dovolí, nějaká domácí činnost, koníček... Často pomůže i vypovídání se někomu blízkému anebo napsání několika řádků známým.

V případě velmi vážné nemoci je ale každá rada drahá.

Tady záleží nesmírně na taktu okolí nemocného člověka, dávat nereálnou naději je asi dost problematické. Snad by se okolí s s vážně nemocným mělo bavit o něčem jiném, hlavně o tom co má nebo měl nemocný jedinec rád.

Pacient by však neměl  zůstat sám se svou nemocí, je třeba u něj hodně návštěv, úsměvy se nesmí plýtvat, drobné dárky jistě potěší...

Jedno je jisté, zejména u fatálních nemocí si člověk uvědomí jiné pořadí hodnot, mnohdy je úplně „překope", a pokud se dostane z nejhoršího, stává se z něho často docela jiný člověk.

Asi si dostatečně nevážíme i maličkostí, které jsou kolem nás a povrchně hodnotíme to nejcennější v našem životě, a to je lidské zdraví.

Pokud člověka lékař odešle do nemocnice, jde většinou o závažnější až závažný stav. Ale tady je nutné tedy rozlišovat, jde-li o infekční onemocnění, většinou zvládnutelná antibiotiky, jednodušší operace typu kýly, žlučníku, anebo onkologické stavy velmi obtížně léčitelné.

S těmi méně riskantními, ačkoliv, která operace má být ve vyšším věku považována za lehčí, mám nemalé vlastní zkušeností.

Jak to tehdy vlastně probíhalo?

S pověřením od místního chirurga odjíždím brzy ráno do okresní nemocnice. Tak trochu závidím spolucestujícím, kteří ač v polospánku, se zabývají asi daleko příjemnějšími úvahami jako já.

Ještě za tmy, v listopadu, vcházím do rozbíhajícího se nemocničního kolosu. Mířím na recepci, dá-li s to takto říct a hlásím se k operačnímu výkonu.

Je se mnou proveden rutinní výslech, změřen tlak, samozřejmostí u mě je upozornění na jeho větší hodnotu z důvodů syndromu lékařského pláště, jak se alespoň domnívám, a záhy poté jsem odeslán na příslušné patro, jsou mně odebrány jak před popravou osobní  věci a přidělen oděv tak trochu vězeňského vzezření.

Součástí předoperačního vyšetření bývá roentgenový snímek plic. I stalo se mně, že jsem byl kdysi na snímkování poslán opakovaně, prý proto, že první snímek se nějak nepodařil. Jemně jsem sestře naznačil, že se cítím ozařován jak v Černobylu, odpovědí mně bylo mlčení, leč  vzápětí za mnou přiběhl lékař s tím, že mám nechat na něm, jaká vyšetření a v jakém rozsahu budu absolvovat. Oponoval jsem, že se jedná o mé tělo a můj zájem. Vzrušená diskuze nějakou dobu ještě pokračovala, až nakonec vyzněla do prázdna. Shodou okolností mě uvedený lékař následujícího dne operoval, snad si dal více záležet, ale nejsem si tak jist.

Do operační zprávy napsal, jednalo se o přetrženo Achillovu šlachu, že uvedené operované místo je již ve značně pokročilém, degenerativním stavu. Této skutečnosti se chopila v následujících týdnech pojišťovna a ačkoliv jsem celá desetiletí pilně platil úrazové pojištění, nebyla mně vyplacena žádná finanční částka.

Holt s lékaři musí být člověk zadobře, jinak...

U jiného druhu operace, a sice u kýlního problému, mě čeká, jelikož se bude jedna o řešení v intimní oblasti, zbavení části ochlupení, při kterémžto se pochopitelně cítím dost nejistě. Naštěstí mladý zřízenec má pro mé „drahoty" pochopení a celá záležitost se odehrává vcelku v humorném tónu.

Odcházím na přidělený pokoj. Zájem zde přítomných osob o mé „já" není příliš velký, někteří se na lůžku ani neotočí, pouze jeden vyzvídá s čím přicházím, načež mně oplatí zase svou diagnózou.

Vzápětí, jelikož mám být operován téhož dne, jsem vyzván ke konzultaci s lékařem, který mě zasvětí do toho, co mě čeká. Volí jednodušší výklad, pochlubím se mu, že učím biologií, a tím rozumím alespoň některým lékařským termínům. K mému překvapení tento třicátník mně oznamuje, že jsem ho učil. Rozvine se docela sympatická konverzace, leč lékař má své povinnosti, a já musím znovu na svůj pokoj.

Pak už jenom čekám. Ne dlouho. Otevřou se dveře, vjíždí zřízenec s pojízdným lůžkem, mám si prý nastoupit. Argumentuji, že mohu dosud po svých. Zamítnuto!

Jsem vezen v různých světových stranách chodeb zřejmě na operační sál, kde je asi ještě dokončován nějaký úkon. Ponechán na chladnější chodbě sleduji míhající se sestry, respektive lékaře.

No a pak se otevírají dveře, vidím tváře zakryté rouškou jako v nějakém akčním filmu.

Už ani nevím, kdy a kde jsem byl zbaven županu, jsem tedy v podstatě nahý a pokrytý jen jakousi plachtou.

Snažím se na poslední chvíli navázat konverzaci, je však strohá, zřejmě místnost není příliš k dlouhým hovorům uzpůsobena.

Pod hlavu obdržím jakýsi „Caesarův věneček, je mně do žíly vstřiknuto patrně nějaké sedativum a k obličeji přitisknuta maska.Pak už nevím. Asi se něco s mým tělem dělo. Ztratil jsem pojem prostoru a času, tak je tomu asi po smrti.

Otevírám oči. Kdosi  mě poplácává po tváři za to, že jsem to dokázal a tvrdí, že jsem šikovný. Snažím se poděkování opětovat, ale vyrážím ze sebe jen jakési málo artikulované zvuky. Jsem v pooperační místnosti, každou chvíli je mně měřen krevní tlak, asi ho mám vyšší nebo normální.

Probouzím se víc a víc. Pozoruji okolí, kde jsou podobně postižení, možná i z jiných sálů.

Po půlhodině se zdá, že jsem v resuscitaci uspěl, a tak mě odvážejí na můj domovský pokoj k definitivnímu se probrání.

Zdá se, že mě dosud málo známí spolubydlící i trochu závidí, a to proto, že to mám již za sebou. Nepopírám, že jsem tomu taky rád, ale do mluvení mně příliš není. Jsem dosud pod vlivem sedativ, ránu ale postupně začínám „cítit."

Ještě se neodvažuji otočit na bok, stejně by se mně to nepodařilo.

Přemýšlím, co bude dál. Občas přijde lékař s nečekanou otázkou, jak se mně daří. Nechci ho zklamat, ale pocity mám různé.

Čeká mě několikahodinová hladovka, mnohem později dostávám jakési šlichty a závidím okolí, které má větší, i když rovněž nevelkou nabídku.

Zabývám se reminiscencemi na svůj dosavadní život, sem tam poslouchám konverzaci spolutrpících, anebo jen tak pozoruji strop, zejména jeho skulptury.

Jsem vlastně rád za jakékoliv zpestření, takže pokud přijde jakákoliv návštěva, stanu se pozornějším.

Výhodou je poloha je moje nemocniční postel s výhledem z okna. Tam venku je věcí, třeba větví, sem tam na strom sedne nějaký pěvec. A hlavně slunce, to potěší.

První noc bývá krutá. Rána už dává o sobě rozhodným způsobem vědět. Převalit se nelze, a když, tak jen s velkým sebezapřením. Moc toho nenaspím a navíc již velmi brzy ráno ožívají chodby hovorem. Koho, to se mohu jenom domnívat?

Otevírají se dveře, přináší se teploměr, který se pochvíli měření opětovně odebírá.

Nemám nutkání na malou či velkou. Při hladovce anebo dietní stravě nemá trávící trakt a jeho zakončení vlastně co na práci.

Po snídani, opět velmi kaloricky sporé, začíná chodit vizita po pokojích. Napřed ale sestřička obdaří každého z nás příslušnou složkou s lékařskými údaji. Mám chuť se do nich podívat, ale většinou už není na to čas.

Vchází bíle oděný konvoj. V čele pan primář, za ním sekundář, vrchní sestra, občas i někdo jiný.

Ptají se poměrně stručně pacienta na jeho pocity, zřídka něco vzadu špitne i doprovázející lékař.

Dochází k odkrytí operovaného místa, případně i jeho opatrná palpace.

Ale to už se konvoj posouvá dál a posléze opouští s pozdravem místnost.

Pozdrav opětujeme.

Zbytek dopoledne trávím probíráním svých myšlenek. Při trošce štěstí přinese někdo noviny. Z nouze čtu i to, o co bych jinak ani nezavadil.

Na chodbě je více živo. Rozváží se obědy v různých dietních skupinách. Vzpomínám v tu chvíli na obdobné scénky u Švejka.

Dnes mám prostě smůlu, ale určitě bude jednou lépe.

V novinách kdysi bylo, že by přinejmenším sestry měly kontrolovat příjem potravy u pacientů, aby tito nakonec nestrádali hlady. Asi jo.

Odpoledne. Jak ten čas pomalu letí. Kdyby aspoň někdo z blízkých zavolal, anebo alespoň z přátel.

Asi si musí člověk zvykat, a pak samozřejmě čekat na návštěvní den.

Ale ani tehdy nemám vyhráno. Návštěvu jsem si prostě nevylosoval. A tak jen smutně pohlížím na rodinné příslušníky souseda, na jehož stolku se objevují koláče, kompot a jiné dobroty.

Ale důležitější pro pacienta je určitě konverzace, ať už v jakémkoliv duchu. A pokud přišli vnuci, tak atmosféra je o řád příjemnější.

A tak čekám, kdy se objeví ve dveřích někdo mně důvěrně známý. Někdy ano, někdy ne.

Po další vizitě následující den patrně po primáři vyzvídám, kdy mě pustí domů. Neurčitá odpověď. Tak zase čekání.

Ale ten den přece jenom přišel.Odbelhávám se pro svoje věci, loučím se svými dočasnými spolubydlícími a pomalu scházím po schodech dolů do přízemí.

Venku již čeká sanitka, samozřejmě i pro jiné určená, která nás bude rozvážet po domovech.

Prostor je v ní poněkud stísněný. Hluk motoru a vlastní myšlenky tentokráte nevedou mezi přítomnými k nějaké větší slovní výměně.

A už poznávám svoje město, sanitka dokonce zastavuje u mého domu. S pomocí sanitáře vystupuji, nějakou korunku obětuji a rozhlížím se.

Ó ano, sousedi již vyhlížejí, koho to přivezli. Pár slov jim věnuji, otevírám prochladlý dům a začínám přemýšlet, jak a čím se nasytit, případně zahřát. S pomocí příbuzného se to docela daří. Zaléhávám, pouštím televizi.

Domov je přece domov !

S lékaři v místě bydliště mám docela dobré zkušenosti, jednak se s nimi setkávám daleko častěji  a i oni mě znají pochopitelně mnohem důkladněji jako lékaři v nemocnici, takže často řešíme při vyšetřeních i rodinné problémy.

I mezi nimi jsou však velké kvalitativní rozdíly. S mnohými se doslova rád setkávám, mají pro mé potíže doslova lidské pochopení, snaží se vyjít vstříc radou a zdaleka nejenom komisním předpisem léků. Dokonce se někteří z nich sami svěřují, co je trápí, a tím sebe sama tak nějak polidšťují.

Někdy jsem dokonce učil jejich děti, a tak námětů na rozhovor v ordinaci i mimo ni je dostatek.

U lékařů specialistů mívám pocit, že jde do tuhého. Zajímá je nejenom můj celkový stav, ale konkrétněji určitá tělní soustava, či dokonce orgán. S napětím poslouchám jejich závěrečný verdikt a snažím se z nich vytáhnout další prognózu. Opět tady negativně působí moje dosavadní vědomosti o mé nemoci, vyčtené z repetitoria či jiných materiálů.

Téměř s jistotou mohu konstatovat, že mé „medicínské" připomínky lékaři neradí slyší, zřejmě mám nechat definitivní verdikt na nich.

Zvláště napjatá je situace u kardiologů, internistů, ortopedů a pod.

U stomatologů nejde zpravidla o život, ale vyšetření jsou většinou přece jenom bolestivějšího rázu, a tak se snažím nepříjemný výkon v křesle co nejvíce oddálit mluvou, takže vrtačka často musí chvíli nad mou hlavou posečkat. O to raději pak slyším resumé, že nemám několik hodin kousat.

Doma přemýšlím, jestli už nemám toho amalgámu v podobě plomb v ústech příliš, ale zatím se toho moc v tomto ohledu nevymyslelo, tak jaképak přemýšlení.

Ve starším věku můj chrup pochopitelně řidne, takže pokud by v takovém stavu byly například hrábě, asi bych s nimi toho moc nenahrabal.

Pokud je určen zub k definitivní likvidaci, pochopitelně přichází na pořad dne jeho vytržení, respektive odborně řečeno extrakce. Přední zuby jdou ven poměrně lehce, jejich ztráta je ovšem dočasně nebo trvale víc jak očividná. S těmi vzadu je to složitější, musí být vyviklány, páčeny a dalšími technikami odstraňovány. Většinou se jedná o bolestivý úkon, a tak není divu, že zuby ztrácející křiví tvář v mnohotvárných grimasách. Někdy musí sestřička podržet hlavu mučedníka, jinak by lékař nemusel udržet klid s pochopitelnou slovní reakcí.

U kožních lékařů jde většinou o rutinní prohlídku problematických míst a vypsání konkrétních mastiček a krémů, které mohou, ale také nemusí definitivně zabrat. Kožní choroby mají tendenci se periodicky vracet a přinejmenším komplikovat náladu. Naštěstí, až na výjimky, se na ně neumírá. Kazí nám však i vzhled a možnosti společenského uplatnění bývají tím často omezené. Říká se, že kůže je obrazem našeho nitra. Něco na tom asi je, pak ale by kožní lékař měl spolupracovat s psychologem, možná i psychiatrem, snad by se kožní afekce snadněji dostaly pod kontrolu.

Alergologové mají čím dál tím více práce. Alergiků přibývá s tím, jak se vyvíjí civilizace, která nás zaplavuje tisící a tisíci cizorodých látek, se kterými si neví náš imunitní systém rady. Alergie je nevyléčitelná, dá se pochopitelně tlumit, ale často je léčba nevděčná a řada léků má značně nežádoucí účinky

U neurologa člověk většinou musí podstoupit řadu úkonů, cviků na bázi existence reflexních drah. Z výsledné zprávy, pokud se v ní  pacient vůbec alespoň trochu vyzná, vyplývá, že celá plejáda syndromů je sice v normě, ale spíše v její hraniční rovině.

Je mu doporučeno cvičení, ale současně dáno na vědomí, že se budou stavy zdraví spíše zhoršovat, což je dáno neúprosným během času.

Ortoped zase protočí s mými končetinami až do bolestivých krajních poloh, konstatuje zhoršenou abdukci, addukci a já nevím co ještě. Vinu dává mému dosavadnímu sportovnímu životu, chybným stereotypům a hádejte, no pochopitelně věku.

Člověk čeká alespoň na nějakou naději v podobě utěšujících vět. Zpravidla se nedočká, „chrupavka, milý pane, není regenerovatelná." „Chcete-li, tak vyhazujte nemalé peníze za přípravky  s kolagenem, želatinou."

„Asi vám nepomohou, ale budete mít alespoň pocit, že jste se snažili zabránit nezvratnému.", dodávají.

Představa endoprotéz, jako konečného řešení, je hrůzná, ale vzhledem k tomu, že ji ročně podstupuje přes deset tisíc lidí, je asi s těžkým srdcem přijatelná.

U kardiologů jde doslova o život. Arytmie, vysoký tlak, chlopňové vady, ateroskleróza. Člověka přímo ovane strach z konečna.

Přístrojová technika u těchto specialistů bývá na výši. O to více lpí moje oči na výsledné zprávě. Lékař musí s velikou obezřetností při jednání s pacientem volit slova, aby nedošlo k velmi nežádoucím iatrogenním účinkům, které mohou značně zhoršit zdravotní stav pacienta.

Takže, co říct závěrem?

O zdraví se musí pečovat, je třeba chodit na preventivní prohlídky, dodržovat životosprávu, sportovat s rozumem a mít prostě štěstí. To poslední se ale ovlivnit nedá!!!

Bohužel!

Mgr. Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173124
Týden: 437
Dnes: 59
  přihlásit poslední změna: 11.08. 2011 15:49:05