Zima končí

Obleva

Tak jsem si v předcházejícím týdnu v přírodě lebedil. Zima byla ukázková, no téměř jako za Josefa Lady. Slunce, mráz, vysoká a křupavá sněhová pokrývka. Západy a východy slunce, co jsem si více mohl přát? Ale uprostřed mého pobytu, v druhém týdnu poustevničení, došlo k radikální změně počasí. Když jsem se ve středečním ránu probudil a ještě z lože pohlédl ven, něco se mně za okýnkem nezdálo.

A tak jsem vstal, zašel k oknu…. a byl jsem v obraze. Venku nastala obleva jak hrom. Šedivá mračna visela nad krajinou a snášel se z nich hustý déšť. Tak to bude dnes po vycházce, bylo mým prvním pomyšlením. K ověření své předtuchy jsem po svém oblečení vyšel před chatku. Málem jsem se ve sněhové kaši probořil až k zemi, tak byl rozbředlý. Ze střechy chatky skapávala voda, přesně z těch míst, kde ještě uplynulý den visely krásné ledové rampouchy.

Upřel jsem svůj zrak na blízký les. A hned si pomyslel, kam se jenom poděla ta včerejší nádhera do třpytivé sněhové běli oděných větví? Po sněhu na nich nebylo ani památky. Všechny stromy byly holé, vzhledově nepřívětivé, a řekl bych, alespoň pro mě, až depresivně laděné. Otočil jsem se s úmyslem vrátit se do chatky.

Ale ještě přede dveřmi tradičně pohled věnoval stupnici teploměru. No jo, byly tři stupně nad nulou. Co s takovým dnem, blesklo mně hlavou. Ve městě by to bylo s náplní dne přirozeně jiné. Bylo by tam co navštěvovat, s kým se bavit. Ale nyní, zde a za takového počasí? „Doma“ jsem zatopil, ale pozitivní pocitová atmosféra v mé duši, duši zálesáka, byla ta tam.

I zažehnutý oheň se tvářil nepřívětivě, jeho dřevo hořelo tak nějak líně, nepřesvědčivě. No, co mám povídat, náladu jsme ztratili všichni, živí a možná i neživí. Krmítko na špalku bylo prázdné, ptáci za deště nevylétávali. Bylo jen slyšet tlukot dešťových kapek dopadajících na střechu. Voda v tenkých stroužkách stékala i po okýnku.

Co mám dělat, čím se mám zabývat, kladl jsem si otázku. Asi psát, co jiného. Dopoledne jsem stvořil jen jednu úvahu. Teprve k polednímu jsem si troufl vyjít pár desítek metrů daleko. Dojmy jsem ale měl stejné jako ráno, ne-li horší. Prostě všude byl marast. Bořil jsem se do sněhu, všechno kolem mě bylo mokré, krajně nepřívětivé.

Marně jsem se snažil v okolí najít něco hezkého, abych o tom mohl napsat. Přiznávám se, ten den jsem nic takového nenašel. A tak jsem se v chatce i odpoledne znovu zavřel a písemnými poznámkami přemítal o světě. K večeru se sice mračna začala rozestupovat, dokonce vysvitlo i slunce, ale to už na delší procházku nebylo pomyšlení.

Snad se přes noc ochladí, zadoufal jsem. Další takový nepřívětivý den by byl pro mě zase dost nepříjemný. Přijel jsem totiž do chatky nejenom za samotou, ale i za skutečnou bílou zimou, rozhodně ne za močály.