Ženám k Valentýnu

ženám ať náleží slavnosti ten den,

mnou sled veršíků je jim předurčen,

pohled jejich očí je světlem v temnotách,

jež září v paprsků něžných šlápotách

provázeny neznámým svým osudem,

navzdory jemu s milou tváří a úsměvem,

poradí s láskou, mluvou pak pohladí,

kde jiní v kolena svou myslí klesají

jsou tanečním svitem úplňků měsíčních nocí,

ovinuty tajemnem ženských mocí,

jsou trvalkami jara kvetoucích luk,

jsou těmi, co chtějí pomoci ode všech muk

v srdcích sladkou něhy touhu skrývají,

ve snech prosby k třpytu hvězd mívají,

ve víru tance se vznášejí jak ptáků let,

jak pravím, jsou svým vzhledem co růže květ

jejich kroky jsou večerní chůzí laní,

vyřčená slova pak šepotem vánku zdání,

když mávají při loučení, jejich ruce promluví,

tu stýská si ve vzpomínkách - dům holubí

když končí vláda temné noci času,

se sluncem úsvitu procitají v ranní krásu,

nechť jim plné zdraví stále slouží,

a splní se, po čem v životě ony touží!

Jaromír Slavíček