Zdravím Vás, kolegyně

Setkání v ........uličce

Je o mně všeobecně známo, že mně stačí jen kratičké setkání s kýmkoliv nebo s čímkoliv, a hned na to po příchodu domů začínám psát úvahu.

Jde doslova o živelnou vášeň sdělovat všem známým i neznámým svoji každodenní pocity, myšlenky a dojmy.

A tak mířím po procházce se seniory parkem do samoobsluhy, no do té, kde jsem včera zapomněl klíče. Našel jsem je u hodné pokladní, ale mezitím jsem přeházel doma všechny šatníky a překopal zahradu. Opravdu!

Pokladní zítra koupím čokoládu a už píši článek o samoobsluze se vzácnou ženou na Masarykově náměstí.

Ale zpátky  k mé čtvrteční chůzi za nákupem.

Na rohu náměstí Mariánského jsem potkal svoji dlouholetou, mladistvě vyhlížející kolegyni.

Přiznávám se, že mě vždy štvala svou neustále dobrou náladou. Kdo se má na takové lidi pořád dívat?

Ani dnešní den u skřínky, kde jsou vyvěšena parte, to tentokrát nebylo lepší. Už zdáli se smála, a já s hrůzou mezitím nahlížel do skřínky, jestli tam nevisím.

Obyčejně mně někdo při takových nahlíženích uklidňuje, že se jednou taktéž dočkám. Že mu takové poznámky nepřipadají blbé, že?

Kolegyně byla i tomto místě nepříjemně rozesmátá, a to tak, že až bledla černá barva na skřínce.

Jen letmo rovněž  do skřínky nahlédla, ale pak se už  se mnou spustila dolů uličkou, dříve zvanou - P.......

Na necelých 100 metrech se mě stačila zeptat na moje zdraví, a že prý na nemocného nevypadám. Pokrytecké, ostatně jako vždy!

Opáčil jsem jí, že po šedesátce už nikdo není zdravý a v duchu po ní žádal potvrzení mých slov.

Nepřišlo, konec konců co jiného jsem mohl čekat.

Následoval dotaz, kam mířím. Ženské jsou strašně zvědavé, někde jsem to fakt četl.

Odvětil jsem, že si jdu do obchodu koupit konzervu.

Její reakce na moji informaci nedala na sebe dlouho čekat.

Proč prý nechodím do gymnaziální jídelny?

Potlačil jsem v sobě veškerou zlobu a zdánlivě klidným hlasem jsem jí odvětil něco v tom slova smyslu, že mám svoji hrdost a nebudu s kbelíčkem někde  prosit o žvanec.

Navíc bych v uvedených místech mohl spatřit tváře, po shlédnutí kterých by mně doma sousto v ústech zhořklo.

Následně mně bylo milou kolegyní dodáno několik známých jmen osob, které se v poledne šourají k lyceu za smyslem svého života, a které bohužel ve sborovně mívaly jiný názor jako já. Asi v tom bude problém.

O peníze tady nekráčí. Ano, je mně známo, že obědy na gymnáziu jsou za „hubičku," ale o peníze u mě opravdu nejde.

Mám v současnosti téměř stejný příjem jak na gymnáziu, ale zase podstatně horší zdraví. Obojí se mně nevěří, ale je to pravda pravdoucí!

Ale to už prosvítalo při východu z uličky sluneční světlo a naše cesty, tedy moje a kolegyně, se zákonitě rozdělily.

Moje směřovala tradičně dolů, kolegyně, tuším, mířila do banky.

Taky asi na tom není špatně. Budiž jí přáno!

Kdyby se alespoň pořád nesmála...Že jí to není trapné!

Jaromír Slavíček

16.07. 2018 17:46:37
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 10.06. 2012 07:03:07