Zdolání Velké Javořiny

Snad každý občan Moravského Slovácka zná na obzorem se tyčící nejvyšší vrchol Jižní Moravy – Velkou Javořinu. Je pro nás všechny skutečně symbolickou horou, která nejenom vzhledem, ale i svou historií obohacuje náš kraj.

Její nadmořská výška není až tak impozantní, ale je to přece jen hora jak se sluší a patří, a proto jsem se rozhodl, že se ji pokusím netradiční trasou zdolat.

Přístup k této dominantě krajiny je možný z několika směrů. Ze slovenské, tedy jižní strany, pohodlnou asfaltkou, ale kdo by dělal autem takovou zajížďku desítky kilometrů daleko.

Známější mezi turisty i sportovci je romanticky se vinoucí šotolinová cesta kolem proslulé Kamenné bůdy, i když z ní není až tak uchvacující výhled do podhůří Bílých Karpat a navíc jsem ji šel popravdě nespočetněkrát.

Zdatní jedinci se pak jistě nezaleknou strmě do svahů mířící lesní stezky vycházející z Květné. Je svým profilem značně náročná a dá už kondičně hůře vybaveným turistům pořádně „zabrat.“

Je však ještě jedna varianta výstupu, ta vůbec nejobtížnější, a sice z údolí Svinárského potoka na severní straně kopce. A právě tuto trasu jsem si vybírám, už  také proto, že slibuje svým průběhem nevšední zážitky.

Auto nechávám na okraji obce a chvíli jdu podél zurčícího potůčku. Bystřinu, ve které jsem kdysi za mlada pozoroval vzhledově pozoruhodné vranky s nápadně velkými prsními ploutvemi, přeskakuji a s batohem na zádech začínám šplhat do stráně.

Mapa mě sice varovala nahloučením svahových vrstevnic, takže jsem musel tedy tušit, že cesta nahoru bude komplikovaná, ale realita se vbrzku ukázala v krátké době daleko drsnější.

Připadám si celé to následující „škrábání“ nahoru skoro jako horolezec v severní stěně známého Eigeru.

Co krok, to moje uklouznutí, co krok, to zapotácení se, záklon mých zad a úkrok zpátky. Prudký, deštěm rozmáčený svah se zdá být soupeřem nad moje síly.

Musím svůj celkový cíl podřídit cílům dílčím, tedy dosáhnout rukama alespoň na nejbližší strom, opřít se o něj a zrakem vyhledat další příhodný strom ke stabilizaci své maličkosti.

Svah byl svým sklonem v odhadu snad čtyřicetistupňový, a tak nebylo divu, že jsem se občas musím stát i pokorným čtyřnožcem se zablácenýma rukama.

Ale jinak, popravdě řečeno, krása krásoucí. Všude kolem zeleň mohutných, staletých buků, pokrytých šedavou hladkou kůrou, doprovázených ztepilými javory a jasany s prolínajícími se mezi nimi křovitými porosty.

Bylinnou vegetaci vidím jenom místy, neboť zastínění půdy korunami stromů je zde příliš velké.

Občas si připadám jako v čarodějně pohádkovém lese.Pokroucené stromy, některé z nich již ležící a na nich není možné přehlédnout pevně lpějící dřevokazné houby, a sice troudnatce kopytovité.

Narážím na husté porosty kapradin, i jim časté srážky evidentně prospívají.

Sem tam spatřím i velikého brouka, patrně je to střevlík, z nichž některé jeho druhy jsou v této lokalitě údajně vzácné. Asi má jiné záměry jako já…

Vlhké šero mě ovíjí podobně jak liány obepínají kmeny stromů. Jen zřídka mezi větvemi vidím prostupující paprsky Slunce.

Říkám si, a to nejednou, dál už nemohu, měl bych, jak je u horolezců zvykem, zřídit na místě kde jsem se zastavil „základní tábor“, a pak se teprve rozhodnout jak dál.

Ale to už bych se také nemusel znovu rozejít a tak se napřimuji, zhluboka nadechuji a mířím opět vzhůru.

Na moje hlínou obalené pohorky je tristní pohled, ale musím jít dál a dál k výšinám…

S námahou přelézám padlé trouchnivějící masivní stromy s křivolakými větvemi a již odlupující se kůrou. Tak skončili i tito, kdysi velikáni! Holt prales, přesně takový jaký má být!

Metr za metrem mou chůzí sice přibývají, se silami je to však přesně naopak. „Uff, ne ne, musím, musím vydržet, nevzdám to!“

Citelně se v těchto vyšších polohách už ochlazuje, navlékám  si bundu, kterou jsem se v úvodu výstupu jenom opásal.

Pár kroků ode mne cosi ťuká na kmen, no jo, strakapoud, ano je to strakapoud. Že by bělohřbetý, ten je tady prý domovem?

Terén je více a více kamenitý, bez problémů rozpoznávám v úlomcích horniny pískovec. Je pokrytý, stejně jako padlé kmeny stromů, nádhernými mechovými polštáři, ty zde musí mít při vysoké vlhkostí úplný ráj.

Téměř hodina již uplynula od počátku mého trýznění těla. Ještě kousek, už jen kousíček a budu na vrcholu Velké Javořiny.

Stromy v těchto závěrečných metrech nabývají bizardních tvarů, zřejmě jsou často ošlehávány poryvy větrů.

Ale to už začínají mezi jejich větvemi probleskovat kontury  známého televizního vysílače., takže moje vytoužená „meta“ je na dosah!

Konečně vcházím na horskou, trávou smilkou pokrytou louku. Ovívá mě čerstvý osvěžující vzduch. Ale byla to fuška, to vám tedy povídám!

Ale ten rozhled, ten stál za tu námahu. Prostě parádní! Uherskobrodsko jako na dlani. Rozpoznávám Nivnici, Vlčnov, Dolní Němčí a v dáli Komoneckou vrchovinu, dalekohledem pak i Hostýnské vrchy. Zažívám euforií jako kdybych zdolal vrchol Matterhornu!

Ale copak Velká Javořina není pro nás oním vysněným Matterhornem?

Jaromír Slavíček