Zdařilá výstava

Obrazová galerie komunikačního Q studia v Uherském Brodě

Je snad zbytečné čtenářům významově přibližovat Q studio v Uherském Brodě, které svou dlouhodobou činností, svými tvůrčími invencemi velmi úspěšně naplňuje záměr realizací efektivních projektů.

Bylo přebudováno z původní sýpky, přičemž  byly v jeho interiéru prozíravě zakomponovány původní stavební prvky.

Oči přicházejícího návštěvníka tak přivítají nevtíravá uspořádání jednotlivých stavebních struktur, ať už je to obnažené cihlové ostění, historické trámoví, citlivě navazující na masivní industriální konstrukci.

Vše je pak dotvářeno ocelovými zárubněmi, zářivkovými svítidly, továrními „želvami" i litými epoxidovými podlahami.

Uvedené změny se přirozeně týkají i jeho obrazové galerie, umístěné v přízemí, kde je vše přirozeně, poutavě a přitom nevtíravě vsazeno do funkčního rámce objektu.

Není tedy divu, že takové prostory jsou ideální pro pořádání výstav, čehož dokladem je současná prezentace obrazů Bílých Karpat.

Nejde přirozeně tematicky o nic průlomového, vždyť i v minulosti byla Bílým Karpatům věnována nemalá pozornost na mnoha výstavách.

A to zcela oprávněně, uvedené pohoří je široké veřejnosti všeobecně známé nejenom svou malebně utvářenou krajinou, ale především výskytem mnoha vzácných druhů rostlin, zejména pak orchidejí.

Nejspíše tedy člověk, který vstupuje v těchto dnech do prostor galerie, očekává vizualizaci typické kopaničářské krajiny s roztroušenými staveními a rázovitými lidmi, žijících v nelehkých přírodních podmínkách.

O to větším překvapením je pro přicházejícího návštěvníka nabídka nevelkých černobílých obrazů, rozvěšených v decentním světle na stěnách galerie či centrálních panelech.

Že by se zde viděná kombinace bílé nebo černé barvy, případně šedi, chtěla poměřovat s hýřivými barvami obrazů jiných, podobně tematicky laděných výstav?

Ale proč by také ne?

Právě jejich symbiózou byl zde dán prostor plnému uplatnění stínů, s pomocí kterých se lze věrohodněji přiblížit realitě přírody.

Jedny vynikají kontrastem, a tím zřetelně dávají najevo svoji přítomnost, jiné se halí do šatu nenápadnosti v podobě polostínů, které působí na pozorovatele měkčeji, graciézněji.

Člověk tak při prohlídce vystavených obrazů záhy nabude dojmu, že krása přírody nemusí spočívat jenom v barvách, ale mnohdy spíše ve vzájemné kompozici jednoduchých krajinných prvků v prostém černobílém provedení.

Právě takových, které nejednou při svých pochůzkách jitřní či podvečerní krajinou částečně anebo zcela svým zrakem neprávem opomíjíme.

A tak těmito prostorami procházející člověk je každou chvilku nucen k zamyšlení nad obrazem obyčejného chomáče trav, pokrytého bělostným jíním, jen o kousek dál podumá nad obrazovým exponátem rozverně rozevlátých klasů ječmene, aby vzápětí u jiného obrazového ztvárnění našel námět k úvaze třeba jen nad stohem uloženého dříví.

Stačí pak popojít jen o několik kroků a opět je pro prohlížejícího důvod k zastavení u obrazu ve stráni vyvěrajícího pramene vody, obklopeného porostem mechů.

Nejednoho z nás určitě zaujme fotografie rozčísnutého kmene stromu a následně přiměje k zamyšlení nad jeho životním osudem, u jiné zase vnímáme  osamělou skupinku buků, skrývajících se v mlžném závoji.

Snažíme se vcítit do myšlenek fotografa, který umně podchytil umělecké dílo větru, jenž dokázal vytvarovat na zimní louce půvabné sněžné čeřiny.

A tak bych mohl pokračovat v hodnocení jednoho obrázku za druhým.

Skoro se ale v tuto chvíli slovo hodnocení nehodí, spíše jde pocitový vjem, který je vlastní každému z nás.

Jedno je ale jisté, ztvárnění jednoduchých přírodních tvarů v již uvedeném černobílém provedení je bližší realitě života, než obrazy barvami sice hýřící, ale mnohdy zatemňující podstatu pozorovaného jevu.

Můžeme tedy na této výstavě s uznáním konstatovat, že právě zde nám umělečtí fotografové dokázali přiblížit krajinu netradičním způsobem, blízkým umělci nejdokonalejšímu, tedy naší přírodě.

Že v jednoduchosti a zdánlivých maličkostech lze nalézt krásu, o tom se zajisté nedá pochybovat.

A to je bezesporu potěšující zjištění, právě tudy přece vede cesta k pochopení všeho toho úžasného jsoucna, které nás jako příroda svou neustálou obměnou a originalitou obklopuje.

Závěrem lze tedy konstatovat, že to, co nám Zdeněk Zábranský a Libor Velan v galerii Q studia svou výstavou v těchto dnech a týdnech předkládají, je právě tím krásným a oduševnělým, co naše duše, unavené přemírou civilizačních vlivů, nesporně potřebují v co největší míře.

Poděkování za popisované příjemně prožité zážitky pak zejména platí pro ředitele Q studia, pana magistra Františka Chrástka a jeho spolupracovníky, kterých úsilím takové výstavy mohou být realizovány.

Jaromír Slavíček