Zaniklé Kopanice

Zaniklé Kopanice

Pravda, už se jedná o Slovensko.

Leží, vlastně ležely jen několik málo kilometrů od Vyškovce. Z Kykuly necelou hodinku cesty.

Šlo o Kopanice nejvýše položené v Bílých Karpatech.

A to na zalesněném hřebenu ve výšce kolem 800 metrů daleko od ostatních lidských sídel. Člověk si klade otázku, co lidi vedlo

k tomu, aby se v tak drsných a nehostinných končinách usídlili?

Důvod byl asi ten, že doliny v Pováží už byly v předminulém století zabydlené, pozemky v nich rozebrané, a tak mnozí z chudších

vrstev obyvatelstva vyšli do hor, aby se tam pokusili nalézt alespoň nějaký ten kousek obdělavatelné chudé půdy…

Někteří tam ale hledali i útočiště před pronásledováním. Možná byli stíháni za nějaký kriminální delikt, možná za neplacení daní.

Co je na horách čekalo?

Chlad, někdy přímo krutá zima.

Strmé stráně plné kamene.

A pak dřevo, to ano, hodně dřeva.

Ale  bylo těžce z lesů dobyvatelné. Osadníci v potu tváře dřeli, vybaveni jednoduchými pracovními nástroji, pilami a sekerami

svíranými v mozolnatých rukou.

Lokalitu nazvali Dúžniky.

Název je prý odvozený od slova dlžník, tedy dlužník.

Osada měla jen 6 domků s několika desítkami obyvatel.

Snad se tak stalo už v 19. století, i když první písemná zmínka o této osadě je až z roku 1924.

Jak tam lidé za tak těžkých podmínek mohli vůbec přežívat?

Bez elektřiny, svítilo se pouze petrolejkami.Bez zpevněných cest, v zimních podmínkách prakticky nesjízdných.

Pálili dřevěné uhlí, prodávali dřevo, které jen obtížně dopravovali do míst prodeje.

V létě byla samozřejmostí  práce se senem, za ní se sem sjížděli i příbuzní z moravskoslovenského pomezí.

Co vlastně jedli zdejší obyvatelé, čím se živili?

Jako potrava jim musely stačit jen brambory, trocha zelí, mléko, lesní plody.

Část z nich nosili desítky kilometrů do měst, aby je tam prodali a za utržené peníze nakoupili trochu mouky a cukru.

Za takovými nákupy se chodilo i několik hodin, nejednou pak na tento účel padl celý den.

I děti musely kráčet až 6 km do nebližší školičky v dolině, stejnou vzdálenost musely absolvovat i zpátky.

Rodilo se doma, zesnulé snášeli do údolí často smykem na větvích.

Velmi těžké chvíle čekaly tamější obyvatele v době války.

Němci, Rumuni, Rusové, partyzáni, všichni tito se tam střídali, čímž válka doprovázená smrtí pronikla až do těchto odlehlých horských končin.

Přesto se dokázali v dobách klidnějších i radovat, veselit, zazpívat si lidové písně.

Postupně však, zejména pak mladá generace, začali opouštět tato místa a přesouvat se do dolin za lepším životem.

Někteří ještě vytrvávali, ale v polovině minulého století se osud osady naplnil a tak v roce 1976 odešli poslední osadníci.

Osada zpustla.

Stavení se postupně zubem času hroutila a měnila na zbořeniště, okolí zarostlo náletovou vegetací.

Dnes sem zabloudí už jenom turisté, aby obdivovali krásná lesní zákoutí a snad si i uvědomili v jakých obtížných podmínkách zde

lidé v meziválečné době žili.