Za žítkovskou bohyní

Za poslední žítkovskou bohyní.

Ale kam?

No samozřejmě k její usedlosti, k paní Irmě Gabrhelové, dnes ovšem již nežijící.

Za tím účelem si stačilo přečíst kterýsi den minulého týdne avízo Slováckého deníku na možnost skupinového seznámení se s krajem našich Kopanic, konkrétně pak Žítkovou.

Bílé Karpaty znám více jak dobře, dělal jsem průvodce touto krajinou, ale podívat se do usedlosti bohyně, no takovému lákadlu jsem přirozeně odolat nemohl.

V sobotu ráno jsem se autem vypravil do tohoto překrásného koutu našich pohraničních hor.

Počasí bylo docela přívětivé, na obloze se couraly jen průsvitné závoje cirrostratů, které neměly proti slunečním  paprskům valnou šanci na úspěch.

Při stoupání prudkými serpentinami nad Bzovou jsem míjel odstavená auta houbařů, nemyslím si, že by se ten den vraceli po deštích předcházejících dnů z lesa s prázdnými košíky.

U Obecního úřadu na Žítkové už nedočkavě čekalo několik desítek účastníků vlastivědné akce.

Většinou šlo o mladé osoby, v nejednom případě i s malými dětmi.

Popošli jsme několik set metrů k hotelu Kopanice, kde jsme byli našimi průvodci pod statnou lípou orientačně seznámeni s náplní akce a základními informacemi o okolní kouzelné přírodě.

Využil jsem situace a v touze po zviditelnění jsem se přihlásil o slovo.

Poučil jsem přítomné o horninovém složení Bílých Karpat, napřaženou rukou pak nasměroval jejich oči ke kopcům na obzoru s jejich pojmenováním.

Pěknou hřebenovou silničkou jsme se pak vydali k sídlu poslední žítkovské bohyně, Irmy Gabrhelové.

Po cestě nám byla vítanou zastávkou ovčí farma, u které si mnozí z nás zakoupili celé hroudy kvalitního ovčího sýra.

Ale to už zbývalo jen několik kroků k našemu hlavnímu cíli, usedlosti bohyně.

Nejprve jsme se ale zastavili v její blízkosti u malebné zvoničky a teprve pak, po vyzvání vlastníkem cílového objektu, mohli sestoupit několik desítek metrů po svahu k uvedenému hospodářství.

Abych pravdu řekl, očekával jsem vzhled stavení z dob, ve kterých se zde odehrávaly události, literárně bohatě zpracované.

Tedy hliněné, sotva držící stěny, doškovou střechu, dřevěné plůtky a podobně.

Přiznám se, že jsem byl v tomto ohledu poněkud zklamán.

Spatřil jsem čistě omítnuté venkovní stěny, pečlivě z pískovcových kamenů tvarovanou čelní zídku, moderní krytinu z tašek, olemovanou lesknoucími se pozinkovanými okapovými rourami.

To vše mně tak nějak nepasovalo k sídlu věštkyně, opředeného tolika pověstmi.

Ale to už počal jeho současný majitel výklad o složitém procesu nabývání této nemovitosti.

Uváděná fakta mě až tak moc nezajímala, a tak jsem se raději snažil ve svém okolí najít kouzelné byliny, které bohyně ve své praxi nesporně používala.

Nic až tak zvláštního jsem bohužel nenašel, kolem jsem viděl růst pouze všudypřítomnou smetánku lékařskou, řebříček, šťovík, sem tam třezalku...

Žádná mandragora nebyla v dohledu...

Hmm!

Mezitím jsme byli vyzváni ke vstupu do dvorku a posléze i do jednotlivých, nepříliš velkých místností s pozoruhodně nízkými stropy.

Všechno ve světničkách bylo pečlivě upravené, v rohu jedné z nich jsem spatřil objemnou komodu, na stěnách místností pak visely početné obrázky s náboženskou tématikou.

Uprostřed trůnila rozložitá postel, nikoliv však, jak jsme se záhy dozvěděli, původní.

Já ale spíše čekal, že v tomto prostoru uvidím ztrouchnivělé trámy, rozvrzanou lavičku i stůl, snad i pavučiny v rozích světničky.

A místo toho jsem svým zrakem při dveřích zaregistroval elektrickou zásuvku a pod svými botami navoskovanou podlahu.

Ale abych byl objektivní, i to, co zde zbylo z původního interiéru, ve mně navozovalo jedinečnou atmosféru dob nenávratně uplynulých.

Tak tady, na vysoko položených samotách Bílých Karpat, končinách neskutečně krásných, ale i drsných, se odehrávaly všechny ty poutavě popisované mystické děje.

Zde, právě tu, kde stojíme a nasloucháme!

Náš průvodce nám naznačoval, že i v současnosti v těchto místech někteří návštěvníci prožívají neobvyklé pocity.

No, nevím, jestli mám dát na tyto řeči, kasteláni mívají zpravidla „Bílé paní" už připravené v zásuvce...

V dalším průběhu naší návštěvy jsme se dozvídali, jak vědma se svými návštěvníky zacházela.

Údajně dokázala již předem rozpoznat dobrého člověka od špatného. Ten se pak u ní přirozeně dlouho nezdržel.

Ale ať jsem hovořícího poslouchal, jak jsem poslouchal, pořád jsem měl dojem, že se výkladově mluví pouze o kulisách v minulosti zde probíhajících dějů.

K jádru věci, tedy k vlastnímu procesu ovlivňování nemoci, zaříkávání, jsme se bohužel nedostali.

O něm by zajisté více věděli etnografové, ale ti mezi námi nebyli.

Co se dělo dále?

To bych nebyl já, abych v navštíveném prostoru nešel cestou vlastního bádání.

Ze světniček i kuchyňky jsem se proto znovu nenápadně vytratil na dvorek, na kterém jsem se kochal původní dlažbou volně uložených kamenů z jílovitých břidlic.

Současně jsem všude kolem hledal i další stopy minulosti, konkrétně pak zbytky původní omítky, dobové nářadí atd.

Částečně jsem byl úspěšný, neboť jsem pod lipkou objevil rozvrzanou stoličku, na které vědma snad kdysi odpočívala.

Naše hromadná návštěva se však k polednímu pomalu chýlila ke konci.

Vyšli jsme ze stavení ven, abychom, provázeni nádhernými výhledy do okolního kraje, pokračovali dále v cestě směrem dolů k potoku a k příhraniční restauraci.

Co říct závěrem?

Jsem si jistý, že náš krátký pobyt v sídle žítkovské bohyně byl pro všechny přítomné velmi poučný.

Nejspíše si mnozí z nás uvědomili, že existují děje, které snad ani netouží po vysvětlení, aby se tím staly o to přitažlivějšími.

V každém případě žítkovské bohyně toho v určitém směru věděly o přírodě více než my, aniž by musely studovat odbornou literaturu.

Byly i výtečnými znalkyněmi lidských duší, možná, že právě v tomto ohledu by se mohli někteří naši lékaři od nich lecčemus přiučit.

Rovněž jsem si jistý, že si zcela určitě ponechaly některá tajemství navždy pro sebe. V tomto bych jim docela fandil.

„Na světě je totiž tolik pravd, kolik je lidských bytostí".

Naštěstí!

Jaromír Slavíček