Za rakem říčním

Za raky říčními

Nabídka ekologické organizace Veronica v Hostětíně na exkurzi za raky byla více jak lákavá. Raci tak nějak v posledních letech totiž zmizeli z našeho povědomí. Ano, správně tušíte! Na vině je znečistění drobných vodních toků a nádrží. Už proto jsem se rozhodl o těchto živočiších vyzvědět něco zajímavého.

Našim průvodcem se měl stát odborník na slovo vzatý, dr. Miloš Holzer. Je zoologem, ekologem, který se zabývá ochranou přírody a krajiny, přičemž se specializuje na ochranu našich raků, včetně jejich odchovu. Hostětín před lety navštívil i princ Charles. I letos koncem září do něho budou při Jablečných slavnostech směřovat davy moštů a štrúdlů chtiví návštěvníci, stejně jako politikové se svými předvolebními zdravicemi. Já tam ale volil cestu za již výše uvedenými raky.

Po milém přivítání v centru ekologické vesnice se nás více jak tucet včetně dětí usadil na lavičkách v přírodní zahradě, kde jsme již byli očekáváni panem doktorem. Ten nás úvodem zasvětil do základních druhů raků na našem území, aby poté jeho výklad pokračoval bohatým výčtem zajímavostí s nimi spojenými. Kdo by mohl jenom tušit, že raci jsou svými potravními nároky z větší části vegetariáni, údajně jim chutnají hlavně kopřivy. Následně jsme se dozvěděli mnoho dalšího z jejich způsobu života, anatomických zvláštností, nebyl opomenut ani pozoruhodný rozmnožovací proces.

Dostalo se i na naše otázky ohledně růstu těchto tvorů, věku dožití a nezbytné ochrany. Po nabytí potřebných vědomostí jsme byli vybídnuti k prozkoumání jejich životního prostoru, konkrétně předem vybraného úseku Kolelačského potoka. Po nezbytném přezutí do gumáků jsme se vydali podél jeho břehu, abychom se záhy vnořili do stinné vegetace, kterou protékala neveliká stružka vody. Pan doktor se k ní občas shýbal a rukou zkoumal ponořené kameny.

V duchu jsem si říkal, no budeme muset mít asi štěstí, abychom vůbec nějakého toho ráčka objevili. Leč v tu chvíli se z nedaleka ozvalo volání jednoho z dítek: „Mám ho, mám ho!“ A skutečně, přispěchavší chlapec se nám se zjevnou pýchou pochlubil jedním kouskem vyhledávaného živočicha a předal ho do rukou odborníka. Okamžitě jsme se kolem něho seskupili a počali naslouchat výkladu pana doktora. „Je to samička, ale musí tady být někde i sameček,“ zazněla jeho prognóza.

Toho záhy přineslo jiné dítě. Co bychom si počali bez bystrých očí dětí, pravda? „Podívejte, tak toto je sameček, tady má kopulační nožky“, ozvalo se tentokrát z úst pana doktora. Během asi deseti minut jsme našli dalších několik exemplářů. Ráčci byli vyzvednutím ze svých úkrytů nepochybně vyvedeni z míry, ale zase se jim dostalo pocty být učebnicovým příkladem našeho poznání. Jednu chvíli jsme byli zoologem vybídnuti k uchopení korýše. Někteří zariskovali a učinili tak.

Jeden z ráčků si to nenechal líbit, takže se znenáhla ozvalo zaúpění jednoho „dospěláka“: „Au!“ Holt, klepeta nemají tito tvorové na krásu, měl to vědět! Komu se ale podaří mít v současnosti takové zážitky, že ano? Dříve asi bývali kluci na tyto živočichy zvyklí, no ale, jak už jsem napsal, dnes tyto tvory, mimochodem indikující čistotu vod, aby člověk pohledal.

A nám se to tedy v plné míře podařilo. Postupně jsme nacházeli další a další exempláře. Pokaždé se bylo na co dívat, čemu naslouchat. Příroda je velkou učebnicí života, neměla by to být fráze.

Kéž by si to uvědomovali i jiní. Díky Vám tedy, pane doktore, ale i ostatním organizátorům za tuto příležitost! Bylo to poučné a vydařené sobotní dopoledne.