Za prakšickým mlýnem

Staré mlýny

Kdo by je neznal. Chodíme kolem nich, díváme se na ně z oken vlaku, někdy i úkosem ze svých automobilů.

Až na výjimky nevypadají svým vzhledem vábně. Ono také není divu, vždyť svědomitě plnily svoji roli dlouhá desetiletí, některé i staletí.

S rozvojem techniky však postupně podléhaly zániku.

Važme se jich nejvyšší možnou měrou, vždyť drcení zrna bylo významnou složkou lidské činnosti už v nejstarších obdobích lidské historie.

Dnes je však pohled na torsa těchto mlýnů hodně tristní. Často se nacházejí v polorozpadlém, nevzhledném stavu.

Nedávno jsem navštívil Prakšický mlýn, nedaleko od stejnojmenné obce.

Je už desítky let mimo provoz a podle toho také vypadá.

Je dokonce umění ho vůbec v terénu objevit. Kolem něj jsou totiž rozsáhlé a bujné porosty vlhkomilných dřevin a bylin.

V hustém zápoji stromových korun se zde střídají vrby a topoly, v bezprostředním okolí bývalého mlýna pak nalezneme i četné zplanělé slivoně a jabloně.

Z celého prostoru je cítit vlhkost, ale současně z něj vyzařuje i jakási tajemnost.

K mlýnu jsem se musel s rukama nad hlavou doslova prodrat porostem locik mléčů a metrových kopřiv.

Na místě samotném jsem zaregistroval menší hospodářské stavení, které se snad drželo ve vzpřímené poloze už jenom silou vůle.

Jeho střešní tašky byly místy pokryty lišejníky i mechy, dovnitř objektu jsem se raději neodvážil nahlédnout.

Sousední, patrně hlavní budova mlýna již celá podlehla zubu času a přeměnila se ve vysokou hromadu dřevěných prken a trámů.

Snad už jenom v průměru několikametrové (paleční?) kolo na ní pohozené napovídalo, že se kdysi v těchto místech jednalo o mlýnský objekt.

A přece tu před několika desítkami let kypěl život.

Zde se žilo a mozolnatými dlaněmi tvrdě pracovalo.

Ze stodol se přivážely na formanských vozech pytle s obilím, které se následně mletím měnilo na tolik a tolik žádoucí mouku.

Tu dnem i nocí zněl klapot mlýnského kola, tu neustále procházel moukou zaprášený mlynář a jeho rodinní pomocníci.

Všechno toho rána viděné na mě udělalo smutný dojem, ale na druhé straně ve mně evokovalo vzpomínky na naše předky, na jejich nezměrnou snahu zabezpečit v nelehkých dobách lidem živobytí.

Takže, byť pohled na torso mlýnského stavení byl neradostný, měl by člověk i u těchto trosek  vodního mlýna s pokorou sklonit hlavu.

Mlýn byl vodní, s mlýnským kolem na svrchní vodu, tedy korečkový.

K mlýnu vedl velmi dlouhý náhon, jehož trasa je již obtížně v terénu identifikovatelná.

Nad ním byl na říčce Holomni nejspíše jez, aby se podle potřeby zvýšila hladina vodního toku, a tím i spád přiváděné vody.

Na straně ke mlýnu bylo u jezu pravděpodobně umístěno stavidlo.

Když se vytahovalo, mlýn se rozběhl, pokud se spustilo, mlýn se zastavil, zarazil.

Mlýnské kolo bylo patrně zavěšeno v lednici, zvláštním chráněném prostoru, kde bylo i v nejparnějším létě chladno.

Po vytažení stavidel padala voda do korečků kola, otáčela jím a vylévala se pod kolem nad hladinou vodní do odpadové struhy.

Pohyb mlýnského kola se převáděl pomocí palečního kola na další konstrukční prvky mlýna, posléze pak na mlecí kameny.

Obilí se sypalo do koše nad běhounem; koš měl pohyblivé dno, obilí jím padalo mezi kameny, drtilo se a rozmílalo se.

Z rozemletého obilí se mouka odsávala do truhly nebo také moučnice bavlněným pytlíkem.

Mlýn „jel“ ve dne v noci, bylo-li dost mletí.

Mlynáře nazývala mlýnská chasa panem otcem, mlynářku pak panímámou. Mlýnskou chasu u mlýnů tvořil stárek, mládek a učedník-prášek, umetal totiž moučný prach. U tohoto mlýna však zastala veškerou práci vlastní rodina mlynáře.

Mlýn byl založen Karlem Ruprechtem v roce 1805, práce v něm ustala v roce 1951.

Tehdy se mlýnské kolo definitivně zastavilo a mlýn postupně upadal do spánku, ze kterého se už nikdy neprobudil…