Vzhůru na Královec

Vzhůru na Královec.

Je dalším krásným výhledovým místem ve směru od Valašských Klobouků. Ale já ho dosáhl tentokrát z opačné strany, od Návojné. Počasí celkem přálo. Obloha se sice již od rána pozvolna zatahovala cirostraty a altostraty, ale těmi slunce přece jenom trochu prosvítalo. Nasedl jsem jako obvykle do vláčku v Uherském Brodu a vydal se na východ.

Cestu znám jako staré boty, ale i tak se při pohledu z okna bylo na co dívat. Rozkvetlé koruny stromů a keřů lemovaly trať. Pocitovou pohodu však narušila osoba, kterou jsem původně považoval za průvodčího. A ejhle, byl to revizor – který mě vzápětí požádal o jízdenku. Když zjistil, že se jedná o seniorskou, poprosil mě i o průkazku. Samozřejmě jsem mu ji poskytl a to s úsměvem, doprovázeným dotazem, jestli na seniora nevypadám. „Ale ano, ano, vypadáte!“ Tím konstatováním mě ovšem zarmoutil.

Na oplátku jsem ho požádal o několik informací ohledně jeho povolání. „Jaké máte, pane revizore, zkušenosti z vaší pracovní činnosti?“ „ Vcelku dobré, nějaké velké problémy nebývají. Snad jenom s podnapilými a některými sociálně slabými. Ale jde to většinou vyřešit domluvou.“ „Stejně vám ale nezávidím, podobně jako průvodčím, to neustálé držení rovnováhy v kymácejícím se vlaku musí být nepříjemné,“ dál jsem se tázal. „No, dá se na to časem zvyknout, není to tak obtěžující,“ odpověděl.

V příjemném dialogu mezi dvěma stanicemi jsme i nadále promlouvali o všem možném. Vlak mě dovezl až do Návojné. K té obci mám dost silný citový vztah, mnozí vědí. Prošel jsem kolem pěkně udržovaného penzionu pro důchodce, následně hezké mateřské školky a vydal se podél potoku do Hlubokého údolí. Je opravdu silně zahloubené, svírané z obou stran příkrými zalesněnými stráněmi. Musel jsem se na chvilku pozastavit v místě krásného vodního mlýnku. Cestou mě doprovázely rozkvetlé blatouchy, potočnice, kýčelnice cibulkonosné i další vláhomilné byliny. Šlo se více než dobře, jak by také ne, když jsem putoval po krásné asfaltce.

Ovšem nejsem si docela jistý, že takové výdobytky civilizace do lesních prostor patří. Držel jsem se červené značky, což nebylo vůbec těžké, neboť značení bylo perfektní. Asi po dvou kilometrech bylo třeba ostře zabočit do svahu. A to pěkně příkrého. Takže legrace to nebyla. Čekalo mě tedy příkré stoupání lesní cestou, na které bylo hlíny až až. Po překonání tohoto obtížného úseku jsem přesně podle instrukcí mapy opět narazil na silničku, která mě dovedla až do prostoru rekreačního středisky Královec.

Jako jiná podobná střediska, tak i toto je tvořeno více či méně stavebně zdařilými chatami. Jedna z těch větších nabízela i jednoduché občerstvení. Jenom namátkou uvádím kulajdu s chlebem za 35 korun. Já však odolal, vyšel raději ven a v ostrém doleva zabočení pořád po červené si to zamířil k rozhledně Cyrila Bureše. Shledal jsem ji v typickém valašském stavebním stylu, je celá ze dřeva, snad ani hřebíky jsem v jejím prostoru neviděl. Zdolával jsem ji po strmých schůdcích jedno patro za druhým.

Ono také dostat se po 69 schodech do výše 18 metrů dá zabrat. Nebylo to jednoduché. Ty schody jako kdyby neměly končit. Na nejhořejší plošince však odměna stála za tu námahu. Rozhled z rozhledny byl totiž mimořádně zajímavý. Valašské Klobouky jsem měl jako na dlani, kostel, gymnázium a další objekty, na protějším kopci jsem zase zřetelně viděl i rekreační středisko Jelenovská s horským hotelem.

Se zalíbením jsem svým zrakem na severu registroval celistvý hřeben Vizovických vrchů i s četnými osadami pod nimi. V dáli se daly identifikovat Bílé Karpaty s pohraničním Javorníkem a Čerešienkami. I kousíček naší Velké Javořiny jsem zahlédl. Skoro se mně nechtělo z této stylové rozhledny dolů, ale musel jsem. Pak mě čekal sešup do Valašských Klobouk podél přírodních rezervací Javorůvek, Dobšené a Bílých potoků apod., které si místní ekologové s velkou péčí udržují. Rezervacemi prostupují naučné stezky s informačními tabulemi.

Z nich člověk vyčte vše potřebné o flóře a fauně toho kterého chráněného území. Ani na tradice formou vyprávění se v těchto místech nezapomíná. Jak by ne, vždy ekologové vytvářeli rezervace v potu tváře, ostatně každý červenec provádějí na loukách těchto rezervací seče, aby na nich mohly vykvétat skvosty naší přírody – orchideje. Ve Valašských Kloboukách se mně podařilo chytit autobus do Luhačovic, a od nich to byl už jen kousek rychlíkem Galán domů.