Vyznamenání

Vyznamenání

Co je to vyznamenání, co to znamená, když je někdo vyznamenáván? Asi je vyznamenaný člověkem, který dosáhl ve svém životě něčeho neobvyklého, mimořádně prospěšného pro jeho okolí, nebo se snad mýlím?

Třeba získal ostruhy v boji proti nepříteli anebo alespoň vytáhl topícího z řeky, případně riskoval život při záchraně jinak ohrožených osob.

Jindy je tímto způsobem oceňován člověk za dlouholetou úspěšnou pracovní nebo sportovní činnost.

Ale nemusí být přece vše tak dramatické, vyznamenání může být přece i na školním vysvědčení, důležitější je pak pro školáka spíše následné materiální ocenění od rodičů než list jedničkami vyplněný papíru v ruce.

Jak ale vlastně poznáme vyznamenaného v praxi?

To je různé, někdy se dotyčný pochlubí diplomem, jindy se mu zase skví na hrudi řád prvního nebo druhého stupně.

Z hlediska materiálního mají vyznamenání rozmanité tvary, někdy jde jenom pestrobarevný textilní proužek, jindy mívají charakter různě tvarovaných kovových přívěsků.

Pokud je těch řádů v průběhu života více, mohou být prsa dotyčného obdařena celou sbírkou kovů.

Ocenění jsou zpravidla udělována při významnějších událostech, a to ještě významnějšími osobnostmi. Samozřejmě nemůže  při těchto příležitostech chybět dlouhotrvající potlesk s následujícím více či méně upřímným tisknutím rukou vyznamenaného.

Ne, nechci snižovat vyznamenání jako taková. Oceňováni jsou lidé, kteří si skutečně v drtivé většině případů ocenění zaslouží.

Trochu si jenom kladu otázku, jestli celý ceremoniál musí mít někdy až tak okázalou kulisu s mnoha a mnoha lidmi. Mnohým z vyznamenaných to nevadí, jsou rádi viděni na výsluní zájmu, jiní se naopak cítí při tomto obřadu tak nějak nejistě a nejraději by měli uvedený slavnostní akt co nejdříve za sebou.

Nemyslím si ale, že vyznamenaní vykonali svůj skutek pro zář reflektorů a blesky fotoaparátů, to bych jim velice, velice křivdil.

Ale připusťme, že jsou i takoví, kteří si na svých vyzdobených hrudích zakládají, chlubí se diplomy na veřejnosti a pyšní se svými jmény uveřejňovanými v tisku.

Nepochybuji ale, že i oni však tuší, že vše jednou skončí.

Diplomy vyblednou, řády se pokryjí prachem, do vitrin s poháry bude chtít nahlížet stále méně a méně lidí.

Snad děti, snad vnoučata, ta aby neurazila prarodiče, se občas přinutí poslouchat vyznamenaného a chvilkově se dívat na zežloutlý ústřižek novin.

A po jejich odchodu se zavřou dveře... a rozhostí se ticho.

Takže co na to všechno říct? Hrdiny činu a práce rozhodně potřebujeme, svět by bez nich nebyl takový jaký je.

Jsou loučemi, které ostatním ukazují cestu, byť časem se může na skutek dotyčného nahlížet poněkud  jinak.

Jenom je mně líto, že mezi námi chodí spousty těch, co by si vyznamenání zasloužili třeba za to, že pečují se o starého člověka nebo ošetřují smrtelně nemocného.

Možná nás míjí i se sklopenýma očima a možná, že nevykonávají až tak mimořádně odvážný čin. Lidé o nich snad ani nevědí...

Nikdy jim nebudou aplaudovat sály...

Možná je jenom někdo vyznamená tím, že jim podá ruku na ulici a poděkuje...

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173120
Týden: 433
Dnes: 55
  přihlásit poslední změna: 08.02. 2012 09:29:17