Všechno jednou končí

Brodské „kúpelky“.

Kdo by je z Broďanů neznal. Svým vývojem procházely „ruku v ruce“ novodobými dějinami města. V těchto dnech po úctyhodných 87 letech jejich provoz, žel, končí. Již delší dobu se stával akvapark Delfín jejich zdatným konkurentem, který stále více a více svou obsáhlou nabídkou vodních zábav přitahoval a přitahuje své oblíbence. Ale to v žádném případě neznamená, že bychom měli zapomínat na naše končící „kúpelky“. Byly postaveny začátkem třicátých let.

Jen nejstarší pamětníci si snad vzpomenou na vzhled tehdejšího areálu, i když ve srovnání s dnešním nebyl zase až tak rozdílný. Vstup do něho, strážený bohatýrskými platany, byl vcelku nenápadný, teprve po jeho průchodu se návštěvníkům otevíral pohled na koupaliště v celém jeho tradičním a krásném hávu. Nejenom však na vyhledávanou vodní plochu, ale i na veškeré okolí a dění kolem něj. Nezbytnou součástí celého prostorného areálu byly od počátku existence přízemní převlékací kajuty, sociální zařízení, lavičky či všeliké stojánky se slunečníky.

V dalších desetiletích se koupaliště zákonitě modernizovalo. Disponovalo samostatnými bazény bez vodních atrakcí s travnatým prostorem ke slunění a terasou s posezením. Zdatným plavcům, případně závodníkům, sloužil do poslední chvíle plavecký bazén s minimální hloubkou 1, 6 m a vytyčenými osmi plaveckými dráhami, respektive startovacími bloky. Dětský bazén s maximální hloubkou 1 metr byl určen pro neplavce, nedaleké dětské brouzdaliště pak bylo vyhrazeno pro nejmenší děti, kde pod pečlivým dohledem rodičů mrňata okoušela slasti vodního skupenství.

Areál nemohl přirozeně postrádat možnost občerstvení, hřiště na beach volejbal, již zmíněné prosluněné travnaté plochy s rázovitými, přírodu imitujícími, přístřešky, a vůbec prostor pro pohybové aktivity všeho vysněného druhu. Nezbytným jeho příslušenstvím musely být přirozeně i sprchy. Ale i okolí bazénů mělo odpočívajícím a slunícím se co nabídnout.

Už jenom pozorování všeho toho frmolu kolem vody s pokřikujícími dětmi svým způsobem obohacovalo zrak všech těch, kteří dění sledovali. Úsměv na tvářích třeba mohlo vyvolat první seznamování těch maličkých s vodou doprovázené jejich pozdviženými pažemi s nezbytnými grimasami v obličejích. V dětském bazénu vyspělejší mládež překypovala aktivitou se vším, co se dalo nafouknout, přičemž neopomněla zkoušet první tempa doprovázená neumělým plácáním rukou o vodní hladinu a křikem ze všeho prožívaného. Polehávající na dekách mohli pro změnu zase opodál obdivovat zdatnější plavce, jejich vytříbené plavební styly a vypracovaná opálená těla.

Mnozí ze závodníků pak jistě dokázali zužitkovat své umění na četných závodech, přičemž o medaile na hrudích nemusela být nouze. A tak to chodilo v sezoně den co den, rok co rok, samozřejmě v závislosti na počasí. Člověk si klade otázku, kolik jenom z nás se v těchto místech naučilo pod dohledem plavčíkům plavat, nebo alespoň měli tu snahu. Všemu popisovanému pak přihlížel „chrám přírody“ tvořený statnými ořešáky či lípami.

Nebylo divu, že v těchto místech mnohý z nás zapomínal na strasti doby a života vůbec. Ale čas se nezastavil, koupelky zestárly a nyní tedy odcházejí z našich očí. Nikoliv však z naší paměti, stovky ba tisíce nás všech, koupelky řadu let užívající, budou na ně se vděkem i nadále vzpomínat. Nepopiratelně měly brodské koupelky „genius loci“, tedy neopakovatelnou atmosféru, která se už nikdy nevrátí. Na jejich místě má být vybudováno víceúčelové zařízení, tak alespoň malý pomníček či pamětní desku by si naše koupelky určitě zasloužily.