Vodní mlýny

Potůčky a potoky, rybníky a jezera, říčky i velké řeky, dohromady jich jsou v České republice desítky tisíc.

Lidé se od pradávna naučili používat jejich sílu v podobě vodních mlýnů, stali jsme se v Evropě jejich počtem doslova velmocí.

Celkem jich na českém území vzniklo asi deset až dvanáct tisíc. V českých zemích stály téměř na každém potůčku.

Mlynáři bývali neobyčejně manuálně zruční a zároveň vzdělaní ve svém oboru. Museli umět vykroužit mlecí kámen, opravit dřevěné vodní kolo; byli tedy trochu tesaři, trochu kameníci, zemědělci, ale zároveň i rybníkáři, kteří rozuměli vodnímu hospodářství.

Dominantním prvkem mlýna bylo pochopitelně mlýnské kolo, přičemž výroba pro jeho složitost trvala asi měsíc. Kola se dělala z dubu, někdy z jedle, modřínu nebo olše, která se ale musela dát na dva týdny do tekoucí vody, aby se odplavily nežádoucí látky.

Když se takové kolo rozběhlo, mlynář nastražil uši, pokud neklapalo, jak by mělo, byl ve střehu. Práce v mlýnu byla velmi fyzicky náročná se značnými zdravotními riziky. Ne každý v takovém prostředí vydržel. Na druhé straně to byla práce pro společnost velmi důležitá, prostě nezastupitelná. Avšak doba šla dál.

Postupně mlýny přecházely na elektrický pohon, mlýnská kola se zastavovala. Tradiční mlýny se tím dostávaly do existenčních potíží a po válce postupně zanikaly. Dnes jsou z nich až na výjimky jenom torsa. Budovy napůl rozpadlé, doslova chátrající.

Nebývají architektonickou ozdobou obcí, některé již zcela zanikly. Člověk často s pohnutím hledí do míst, ve kterých člověk vynakládal nezměrné úsilí k zajištění své a společnosti obživy. Jen dobré oko spatří v blízkosti bývalých mlýnů v terénu stopy po přiváděné vodě, tedy náhon. Vše svou vegetací pohlcuje příroda.

Často tak už jen v kronikách se dočteme o těchto lokalitách. Úcta k práci předků by však nikdy neměla být zapomenuta.