Věkovité buky

Věkovité buky

Jak oslavit své jedena….desáté narozeniny, probíhalo mou hlavou v přecházejících dnech. No přece túrou v hlubokých lesích, jak jinak. A tak za ranního kuropění jsem vzal ruksak na záda, sešel na vlakové nádraží a vydal se opět do valašsko - slovenského pohraničí.

Z Bylnice do Vlárského průsmyku kvůli výluce náhradní autobusovou dopravou. Slunce začalo vykukovat za hřebeny pohraničních hor, když jsem začal kráčet pohraniční vesnicí, známou z dob dělení republiky.

Šlo se parádně, vzduch byl křišťálově čistý, vonný, chládeček, ranní rosa svými kapkami jiskřivě pokrývala trávníky všude kolem. Ves mě překvapila svými hezkými staveními. Nestačil jsem se divit vynalézavosti a umu místních obyvatel.

To nebyly jenom domy, ale i upravené předzahrádky, altánky, živé ploty, a všude se prostírající svěží zeleň, jak jen může v tomto ročním období být. Občas mě upoutala tabulka, že hranice vede středem vozovky. Šel jsem tedy po její levé straně na Moravě, ojedinělá auta v mém směru mě míjela o pár centimetrů zase na Slovensku.

Zajímavá situace.

O kousek dál zase hranici tvořil potok. Občas se dovádivě přemisťoval z jednoho státu do druhého. Kochal jsem se okolními, hustě zalesněnými stráněmi. No pohádka, že se občas tímto slovem opakuji. Po několika kilometrech pohodové chůze se přece jenom stala stavení méně honosná, k vidění byly i pozoruhodné protáhlé domy, dříve sloužící coby ubytovny pro dělníky předválečných sklářských hutí.

U předposlední autobusové zastávky v Sidonii, Kopanicích, jsem svahem odbočil přes květnatou louku s kopretinami, zvonky, mateřídouškami a všelikým další býlím k lesu. Následně se pak několik set metrů prodíral strmým svahem hustými křovinami a spílal si, že jsem doma zapomněl mobil. Co kdyby se mně něco stalo?

Kondičku jsem měl dobrou, klíšťat se s repelentem na nohavicích moc nebál, ba ani divočáků. Spíše se obával o pravou achilovku. Levou mám z dob tenisových klání už přetrženou. Po zdolání divočiny jsem se ocitl na krásné vrstevnicové, šotolinou tvořené silnici. Ta mě po několika minutách dovedla do přírodní rezervace Sidonie, mající charakter pralesa.

Uviděl jsem v jeho místech skoro padesátimetrové buky, které by mohly svou výškou konkurovat brodskému farnímu kostelu. Připadal jsem sis dozadu zvrácenou hlavou jako turista v Yosemitském národním parku s mamutími sekvojemi. Pod kůrou padlých velikánů jsem pátral po životě, ne však příliš úspěšně. Našel jen pár larev hmyzu.

V tomto „pradědečkovém“ lese žijí vzácní živočichové, žluna šedá, lejsek bělokrký a mnozí jiní. Hezká lesnická silnička pak pokračovala s mou maličkostí několik kilometrů dále. Všude mě doprovázel „chrám přírody“ v pravém slova smyslu. Neuváženě, v úmyslu zkrátit si cestu do Bylnice, jsem se zanořil po sotva znatelné stezce znovu do šera lesa.

Občas musel na čtyři, v místech pasek mně toto strádání vynahradily malebné výhledy k Vlárskému průsmyku. Sešel jsem do údolí a po silnici, kolejích i podél Vláry dospěl do Bylnice.

Pak mě už jenom čekal vláček kolejáček do Brodu s rušivým přestupem v Újezdci. Dnešní dopoledne tedy bylo tím nejlepším narozeninovým zákuskem v mém dnešním putování za krásami přírody.