Vedra

Letní vedra

Skoro každý je očekával, a přesto nás zaskočila. Už zrána je dusno, člověku se nedaří vyvětrat ani při otevřených oknech a dveřích.

Zoufale hledím na pokojový teploměr, který i po tmavé noci se svými teplotami blíží 25 stupňům Celsia.

A tak ranní hygiena, chvatně se obléct a ještě před osmou rychle do města něco nakoupit, a pak urychleně vyhledat stín domova, nejlépe v severně položené místnosti

Pro někoho následuje odchod do práce, pro jiného domácí úklid nebo třeba kniha.

Mladí asi vyrážejí k vodě, ale i tam pod korunami stromů je mnohdy nesnesitelně horko.

Dívám se, stejně jako každý den, v počítači na radar, na kterém se začínají k polednímu v západních Čechách objevovat typické žlutočervené kontury bouřek.

Přát si, aby  co nejdříve přišly i k nám?

Ale jsou teprve nad Čechami, Morava i nadále hrozí odpolední „rozpálenou pecí."

Těšit se na bouře, no nevím...

Jistě by se po nich ochladilo, ale ty přívaly deště, lámající se větve stromů, kvílení vichřice.Takové kulisy ochlazení si přát?

Člověk je na rozpacích, jestli by to bylo lepší, než to dosavadní martyrium.

Přemýšlím a bezútěšně hledím z okna do prosluněné zahrady.

Zdá se mně, že i příroda zmrtvěla horkým dechem léta, ne nepodobným klimatu Sahary.

Lidé se trousí zmátořeni ulicemi, vyhledávají alespoň trochu stínu na sluncem nedostupných místech, anebo se snaží schovat před pálivými paprsky v parcích a parčících.

I ptáci tak nějak omezili své hlasové projevy, ba i pestrobarevní motýlci šetří třepotem svých křídel.

A slunce pálí a pálí...

Voda! Kde je voda? Tentokráte na pití. Aspoň ty doporučované 2 litry musím do sebe dostat stůj co stůj!

A co tak studená sprcha? To není věru špatný nápad.

Fakt, po ní jako kdyby se člověk znovu narodil. Ale bohužel zase jenom na chvilku.

Ani ta televize nebaví. V tom horku se člověk nemůže na nic pořádně soustředit, natož na průběh nějakého romantického děje.

Večer bude třeba zalévat, ale vždyť ta půda je za chvíli zase znovu suchá!

A proč vlastně to slunce tak pozdě zapadá? „No prosím vás, vždyť je teprve několik dnů po letním slunovratu slunovratu, copak to nevíte?"

Konečně šero...

No ale co s nocí? Vždyť spát se téměř nedá.

Člověk se převaluje z boku na bok, dívá na hodinky, odskakuje se něčeho napít, někdy jenom bezcílně popochází po místnosti.

Jak to vlastně ti domorodci v Africe dělají? Nebo jsou na taková vedra  zvyklí? Ćert ví....

Že bych si ustlal ve sklepě? I takové myšlenky mě napadají.

Znovu na krátko usínám.

Čtyři hodiny ráno a světlo.Ach jo, o něco později vstávám a otevírám okno.Trošinku chladněji je, pravda,ale zase ta jasná obloha. „Ach ja, to bude zase den!"

„Ale jakže to bylo na přelomu ledna a února?"....tuším 25 stupňů pod nulou, jestli se nemýlím. Ano, vzpomínám si, říkal jsem si tehdy: „Můj Bože, kdy už se konečně oteplí? Vždyť ta zima není k vydržení."

To jsme my lidé, každou chvíli chceme něco jiného..... a příroda se usmívá, nebo že bychom se jí přestali přizpůsobovat?

Co já vím?

Jaromír Slavíček