Stužková oktavánů
Ve čtvrtek ráno jsem objevil ve své poštovní schránce pozvánku na stužkovou od těch, kteří se v příštím roce s předstihem těší na oblíbenou státní maturitu. V průběhu dne jsem pak svými myšlenkami střídavě potlačoval nebo zavrhoval svoji účast na nabízeném rituálu.
Odpoledne téhož dne jsem se navíc zúčastnil taneční předehry v místní humanitární organizaci „Luise," při které jsem ohodnotil stav svého organismu za uspokojivý a jakmile se setmělo, vyrazil ve svátečním oblečení do gymnázia.
Vešel jsem do něho vzhledem ke svému věku v převleku zahaleného dominikánského mnicha a rázně zamířil do sborovny. Tam mě ale ihned identifikovali a vyzvali k odložení mého hábitu do kabinetu kolegyň.
Vládla tam/ve sborovně/jako obvykle příjemná atmosféra, potencovaná několika láhvemi vína. Zanedlouho se ve dveřích této „soudní síně" objevila dvojice studentů a naznačila přítomným osobám účel slavnostní akce.
Pak se mě i jiných kolegů chopily dvojice adolescentů a odváděly nás svíčkami olemovaným schodištěm do jídelny. Děvčatům, která mě vlekla, jsem při sestupu položil rafinovanou otázku, jestli jsem veden ústavem nebo do ústavu. Odpovědí mně byl jejich rozpačitý, ale docela milý úsměv.
V samotné vkusně vyzdobené místnosti se konal tradiční přivítací obřad se slivovicí a pečivem se solí. Nic mimořádného se při něm nedělo, akorát mě překvapilo, že i můj dívčí doprovod si dal bez mrknutí oka skleničku. „No pomož Pánbůh!" pomyslel jsem si v tu chvíli! Pečivo už mně z podnosu nabídnuto nebylo, nedivím se ale, šetřit se musí v dnešní době hospodářské krize prostě všude!
Po výše uvedené přirozené anestézii jsem byl děvčaty odložen u stolu kolegů.
Musím však ještě podotknout, že při čekání na popisovaný slovácký mok jsem zrakem přelétával výroky svých bývalých kolegů, prezentovaných na stěnách. Bezkonkurenčně nejdrsnější z nich byly od prof. Lančaričové, ale po roční zkušenosti s ní ve společném kabinetu jsem se ani nedivil!
Po zklidnění mírně zjitřené atmosféry následovalo uvítání všech přivlečených a počaly očekávané projevy pana ředitele a několika, už ani nevím kolika, třídních.
Slovní vyjádření pana ředitele se týkalo stavu a budoucnosti mladých, prof. Zemčík zase oplýval při svém výstupu četnými výroky o lásce, až jsem ho podezříval, jestli nepatří k hnutí Hare Krišna. Jednu chvíli při jeho procítěném projevu jsem sklonil hlavu dojetím, tak jsem ho totiž dříve při zasedáních předmětové komise zeměpisu neznal. Projevy ostatních byly věcné a šly k věci.
Líbily se mně však myšlenky paní prof. Mikeskové, pronášené bez papíru!!!
Pak následovaly všelijaké sliby studentů, podobně jako tomu bývá před každými volbami, přípitek aperitivem, Gaudeamus igitur, při kterém jsem odezíral zpívané ze rtů kolegů a kolegyň a posléze nám bylo předložena chutná krmě.
S naproti sedícím prof. Kočařem jsme mezitím rozebrali letošní výskyt sýkorek koňader, hubení mandelinky bramborové atd. V tomtéž času ale již započal nádherný vlastní rituál stužkování.
Byl jsem při něm oslněn krásou děvčat i hochů. Záviděl jsem jim prakticky všechno, já jsem byl totiž na této stužkové jednoznačně nejstarší, dříve narozený nežli já byl už jenom českobratrský hřbitov pod jídelnou!
V duchu jsem si také přál připínat na prsa stužky studentům, přirozeně ale více studentkám. Holt, čím dál tím více zůstávám jenom u snění...
Očekávaný rozsáhlý program obou oktáv byl protkán četnými scénkami a tanečními výstupy.
Studenti svá vystoupení naplno prožívali, což bylo patrné na rozjařených výrazech jejich tváří. Nic na tom nemění skutečnost, že jsem některým předváděným divadelním aktům zcela neporozuměl.
Celkový dojem viděného a slyšeného byl ale, říkám to upřímně, velmi pěkný....
A pak už zaduněla hudba, zprvu houslo - cimbálová a pak přišel na řadu tvrdý metal.
Chvilku jsem se upejpal vstoupit na taneční parket, nikdy to nebyla moje životní jistota, ale pak jsem neodolal vábení krasavic a dlouhé hodiny se účastnil všeobecného křepčení.
Po půlnoci se to, co se dělo v místnosti, připomínalo karneval papuánských lidojedů.
Nebylo úplně zřejmé, kdo tančí se zaujetím, kdo s extází a kdo má prostý epileptický záchvat.
Ušní bubínky nás všech zoufale protestovaly, ale nebylo jim to nic platné.
Nevěřil jsem svým očím, když jsem v jeden okamžik viděl, jak jeden student při tanci kamsi odnáší v náručí jednu z mladých profesorek. Obával jsem se nejhoršího, a proto raději upřel zrak jinam!
Do půlnoci jsem byl mezi pedagogy pohybem končetin možná nejlepší, po ní mě překonal svými průhyby těla pan ředitel, kterého jsem zastihoval v průběhu zábavy čím dál tím častěji na kolenou!
Nebylo ale divu, on se vylíhl z vajíčka ve srovnání se mnou teprve relativně nedávno...
V závěrečném běsnění jsem se i já přistihl v „tanci" na židlích, respektive stolech.
Tělo mě ale stále více napomínalo a postupně velelo k pozvolnému ústupu ze scény.
V provoněném kabinetu kolegyň jsem pracně našel svoje svršky a zamířil k východu ze školy.
V hluboké noci jsem procházel prázdným, kouzelně předvánočně prosvětleným městem kolem jesliček na náměstí k domovu. Chtěl jsem do nich nahlédnout a zeptat se, co je v nich nového, ale zavčas jsem si uvědomil, že celý prostor Masarykova náměstí je snímán webovou kamerou...
Schválně jsem pak kvůli své bezpečnosti šel kolem stavení městské policie, ale i tam už bylo naprosté ticho, všichni už tam zřejmě odpočívali spánkem spravedlivých.
Svým následným čtyřhodinovým spánkem jsem zcela zmátl prostatu, takže moje bezvědomí bylo netradičně nepřerušované. No a teď se zamženýma očima píšu...
Jaromír Slavíček v.v. 16.12. L.P. 2011