Taneční kurzy
Uvedl jsem do „života“ pět tříd jako jejich třídní. Každá byla tak trochu jiná, ale tomu se nebylo co divit. Čtyřleté studium bylo náročné, leč studenti měli při něm i možnost se kulturně vyžívat. V druhém ročníku na podzim byly otevírány taneční kurzy na Domě kultury. Mě jako třídního až tak moc nezajímaly.
Tím bych se ovšem chlubit neměl.
Považoval jsem je za výlučnou záležitost těch mladých. O tanečních výukových hodinách jsem se dozvídal spíše nepřímo. „Pane profesore, dnes, prosím, nezkoušejte, odpoledne máme taneční!“ Což o to, tolerantnost bývala mou předností, ten den jsem proto nezkoušel. Jenže druhý den se jejich prosby opakovaly. „Pane profesore, prosím, nezkoušejte, včera jsme měli až do večera taneční, jsme hodně unavení!“ To mě pak vedlo k ironické otázce: „Existují, vážení, vůbec dny, ve kterých nemáte taneční?“
Ve snaze si mě udobřit, byl jsem na jejich taneční dovádění občas zván. „Pane profesore, přijďte se do Domu kultury na nás podívat, jaké děláme pokroky!“ Váhal jsem se svým souhlasem, obával jsem se totiž, že by mě mohli pozvat v nestřeženou chvíli na taneční parket, čímž by došlo k mému znemožnění a to nejenom před manžely Mědílkovými, tanečními mistry. Prostě byla by to ostuda. Tanec totiž nikdy nepatřil k činnostem, ve kterých bych vynikal. Snad ještě dříve v diskotéce, ale v klasických tancích určitě ne! Občas jsem ale přece své zvědavosti i určitým morálním povinnostem neodolal a šel se v „převleku“ na ty „svoje“ podívat.
Z přítmí balkonu, někdy v zákrytu za jinou osobou, nikým nepozorován, jsem sledoval probíhající dění na parketu. Už první pohled seshora na ty – leté byl docela pěkný. Šestnáctiletí mladíci s dlouhými vlasy pózovali v parádních tmavých oblecích, ale jinak na svůj vzhled až tak moc nedbali. Děvčata se naproti tomu jistě vyžívala v tom, co si vzít v ten podvečer v tanečních na sebe. Každá z nich v den D chtěla být nepochybně krásná. Hned po příchodu ze školy si asi na svou hřívu namotala natáčky.
Těšila se, že budou mít vlny. Jistě jim též ve vystrojování pomáhaly matky. A pak už mladé dámy vyrazily do „pole“. Možná to tak bylo, možná ne. Jen obtížně se mohu vžívat do myslí těch mladých lidí. Takový psycholog zase nejsem. Snad si dívky v začátku kurzu namlouvaly: „Budeme v tanečních patřit mezi nejkrásnější, budeme co nevidět tančit jako bohyně, kluci nám budou padat k nohám a my si budeme mezi nimi jenom vybírat: ‘Ty se mi nelíbíš. Ty bys ušel. Tenhle, to je ten pravý!’"
Jiné byly patrně svými představami skromnější. Možná si v duchu říkaly: „Zpívám a tančím ráda, ovšem někdy mimo rytmus, někdy mimo melodii a nejčastěji mimo obé.“ Ve svém nitru také pravděpodobně doufaly, že taneční mistr z nich vydoluje skrytý pohybový talent, který se v nich podle jejich názoru skrýval. Vestibul a toalety kulturního domu bývaly lemovány zrcadly, ke kterým v úvodu kurzu děvčata přicházela co chvíli. Musela přece před nimi zhodnotit svoji postavu, posoudit nanesené šminky, a vůbec všechno to, co v nastávajících hodinách mělo být potřebné a účelné. Občas ale možná zaúpěla: „Ježíši, ten pupínek na tváři. Asi jsem si ho špatně napudrovala,“ jejich úlek byl nehraný.
Kamarádka ji možná utěšovala slovy: „Nic si z toho nedělej, nevadí, toho si nikdo nevšimne! Jenom si uprav ty vlasy, máš je trochu splihlé!“ Tím ji snad uklidnila. Stejně ale asi vstup všech studentů do světel ramp neproběhl zcela podle jejich představ. Své první taneční si někteří z nich možná protrpěli s nízkou sebedůvěrou. Další hodiny tanečních už byly pravděpodobně o něčem jiném. Teenageři se stávali sebevědomějšími, tak jak jejich taneční kroky podle pokynů tanečních mistrů získávaly na jistotě.
Blíže si všímali i svých protějšků, možná se do nich i zamilovávali. Usuzuji tak z dob svého mládí. Závěrečnou taneční kolonou zakončila mládež své taneční kurzy. Slavnostní sobotní večer odstartoval nástup na zahajovací polonézu. „Moc se těším, co nám dcera předvede,“ s nadějí v hlasu řekla jedna z maminek. Na kolonu se chodí dívat celé rodiny. Velký sál byl krátce po sobotní páté hodině večer ponořen do tmy a jen několik míst osvětlovaly kužely světel. Zazněla hudba a ze dveří na parket vtančily krásné dívky ve společenských šatech v doprovodu svých mužských protějšků, oblečených do tmavých obleků a bílých rukaviček.
Mladí tanečníci nejprve předvedli svým rodičům a kamarádům, co se v kurzech, které navštěvovali od září, naučili. Asi nejobávanější byla právě polonéza, při které se partneři několikrát vystřídali. Přestože byli studenti nervózní ze své veřejné taneční premiéry a občas se jim zapletly nohy, zvládli vše na jedničku. Chválou nešetřily ani taneční mistři. „Za sebou mají příslušný počet lekcí, kde se naučili základy řadu tanců. A jak vidíte, dokázali to!“ „Na společenský život jsou připravení,“ dodal by určitě nejeden z diváků. Po pár tancích z tanečníků počáteční nervozita opravdu opadla a na tanečním parketu se doslova vznášeli.
První část několika hodinového večera předvedli mladí tanečníci jive, blues a mazurku. Nechyběl ani valčík a tango. Nezkazili ani klasickou polku. Na závěr nemohla chybět ani rodičovská volenka. O pár let později, před maturitou, to už skoro bylo v profesionálním provedení. Na maturitním plesu v záři stropních světel již od počátku kroužila těla ztepilých mládenců a lepých děv. Bílé šaty děvčat připomínaly sněhovou nadílku, která v ten večer pokryla taneční parket. Dech beroucí podívanou sledovaly desítky rodičů, prarodičů, členů širšího příbuzenstva, ale i diváci, jejichž ratolesti letos netančily.
Páry zúročily svou náročnou přípravu a vysloužily si velký potlesk. Pak už jednotlivci odešli požádat o tanec své rodiče. Počínali si již jako profesionálové. Jeden tanec střídal druhý, zprvu se jednalo o klasické, později ale přibývalo temperamentně laděných.
Jo, jo.
Tak jsem tyto akce kdysi prožíval...