Valašským krajem

Na Vyšehrad

Ne, nejde o pražský Vyšehrad.

Tak se jmenuje také jeden kopec na jižním Valašsku. Do onoho kraje jsem se ale vydal za jiným účelem. Potřeboval jsem si pohovořit s nějakým bývalým výpravčím o Vlárské dráze.

Nasedl jsem jako obvykle do vláčku v Uherském Brodu a vydal se na východ. Cestu znám jak staré boty, ale i tak se při pohledu z okna bylo v podzimním času na co dívat. Pestře zbarvené koruny stromů a keřů lemovaly trať.

Pocitovou pohodu však narušila osoba, kterou jsem původně považoval za průvodčího. A ejhle, byl to revizor – který mě vzápětí požádal o jízdenku. Když zjistil, že se jedná o seniorskou, poprosil mě i o průkazku.

Samozřejmě jsem mu ji poskytl a to s úsměvem, doprovázeným dotazem, jestli na seniora nevypadám. „Ale ano, ano, vypadáte!“ Tím konstatováním mě ovšem zarmoutil. Na oplátku jsem ho požádal o několik informací ohledně jeho povolání. „Jaké máte, pane revizore, zkušenosti z vaší pracovní činnosti?“ „ Vcelku dobré, nějaké velké problémy nebývají.

Snad jenom s podnapilými a některými sociálně slabými. Ale jde to většinou vyřešit domluvou.“ „Stejně vám ale nezávidím, podobně jako průvodčím, to neustálé držení rovnováhy v kymácejícím se vlaku musí být nepříjemné,“ dál jsem se tázal. „No, dá se na to časem zvyknout, není to tak obtěžující,“ odpověděl.

V příjemném dialogu mezi dvěma stanicemi jsme i nadále promlouvali o všem možném. Vystoupil jsem v Divnici a vydal se napodél kolejí směrem k Bohuslavicím, vzdáleným jenom asi dva kilometry. Šlo se dobře, pofukoval mírný větřík, společnici mně dělala roztroušená keřovitá vegetace. Přišel jsem k nádražní budově, nedávno zrekonstruované, a začal se shánět po průvodčím, i když jsem věděl, že už ani zde výpravna neexistuje. Všechny dveře byly zavřené, a tak jsem rezignoval a hodlal jít dále.

Všiml jsem si ale nedalekých kolejí, které odbočovaly na sever. Ty však podle mapy končily slepě. Vzápětí mě trklo. No přece kousek dál je vojenský prostor, kde to na podzim hódně bouchalo. Kde konkrétně? No přece ve skladech s municí, vždyť toho byly plné noviny. Takže takto to vypadá v tomto jinak hezkém kraji. Lidé si zde asi hodně v zimních měsících užili strachu.

Snad už je všechno v pořádku, zapřemýšlel jsem. Pokračoval jsem v chůzi směrem k jihu, na konci Bohuslavic zabočil po zelené značce do svahu, přešel rozsáhlou louku s pasoucím se skotem a ocitl se na hranici lesa. Pootočil jsem tělo zpátky, no a spatřil pohádku: jižní Valašsko s roztroušenými vesnicemi s většími či menšími kopci kolem.

Nádhera! Pořídil foto a lesem dále stoupal vzhůru. Po několika metrech jsem se dostal na vrcholovou plošinku. Byla zcela porostlá lesem a obdařená několika velkými jámami. Jde o územní oblast s názvem Vyšehrad, odkud pocházejí nálezy kultury lužických popelnicových polí z pravěkého období.

K Vyšehradu se váže i několik pověstí, z nichž nejznámější je o tom, že na Vyšehradě v dávných dobách stávala mocná zemanská tvrz. Jejím pánem byl zeman Bohuslav, který údajně velmi rád lehával na lavici.

A právě spojením slov Bohuslav a lavice získala obec své jméno - Bohuslavice. No nevím, nevím, co je na tom pravdy. Asi moc ne. Sešel jsem znovu do Divnice, a jelikož se mně nechtělo čekat na vlak, zamířil jsem po silnici ke Slavičínu. Tam jsem znovu začal obcházet kolem nádražní budovy. Za ní jsem potkal muže s kolečky, cosi na nich měl uloženo.

Ukázalo se, že jde o bývalého výpravčího. Dali jsme řeč o zdejší zaniklé výpravně. Taktéž zalitoval jejího konce.

Z dalšího průběhu rozmluvy vyplynulo, že má dceru, kterou jsem kdysi na gymnáziu učil. Dnes je farmaceutkou ve Slavičíně. „Další výhodná známost,“ zamnul jsem si ruce. Po rozloučení mě už jenom čekala cesta vláčkem kolejáčkem zpět do Uherského Brodu.

Docela to byl vydařený den.