V čekárně

V čekárně

Tak jsem byl dnes na lékařské kontrole v nemocnici v Uherském Hradišti.

V čekárně jsem tentokrát čekal déle, asi půldruhé hodiny, ale dalo se to vydržet. V době tamějšího pobytu jsem prostudoval na stěnách visící nástěnky a následně zjistil, že většinou chorob na letácích a obrázcích uvedených, s výjimkou snad celulitidy, určitě disponuji.

Vítaným oživením mé čekací doby byl příchod velice hezké, mladičké asi tak „šestnáctky."                                                           Byla to polozrzka a skutečně byla víc jak pohledná.

Moje myšlenky se nedaly v tu chvíli jen tak odbýt. Nabídl jsem jí místo na lavici, neboť mladí dnes už tolik nevydrží. Udiveně na mě pohlédla...

Napadá mě v této souvislosti, že by taková  hezká stvoření měla být napořád k dispozici všude tam, kde člověka něco bolí, rány by se pacientům nesporně hojily lépe a rychleji.

Naopak by to asi bohužel nefungovalo.

Moje oči si hověly, až jsem skoro litoval, že jsem byl brzy na to vyvolán k plánovanému lékařskému úkonu.

Paní primářku a její dceru jsem kdysi na gymnáziu učil, a tak přivítání bylo opakovaně úsměvné.Tentokráte se mně ale nedostalo výzvy k usednutí, co jsem paradoxně považoval za dobré znamení.

V příštích okamžicích jsem paní přednostce popsal moje domnělé zdravotní vylepšení od minulé návštěvy a iniciativně ukázal záda

Pokyvovala hlavou, ale co se týče mnou užívaných léčiv pravila, že někdy méně je více.

U léků měla asi měla pravdu, ale v peněžence a na „Velké" to asi neplatí.

Nenápadně mně taktéž dala na vědomí, že u mých potíží může hrát nemalou roli psychika, přičemž pečlivě sledovala výraz mého obličeje, co tato informace se mnou udělá.

Nic, to vím už dlouho taky.

Následovalo několik jejich dobře míněných rad, rozloučení, a mé opětovné ukázání zad při odchodu z místnosti.

Vyšel jsem do dusnem nabitého nemocničního areálu a směřoval k východu. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že jsem před týdnem zapomněl v popisované čekárně deštník.

Zastavil jsem se a přemýšlel, jestli se mám  pro něj vrátit. Ale pak jsem jen tak pro sebe mávl ruku a vnukl si myšlenku, že bych mohl ten deštník věnovat nemocnici, respektive jejímu řediteli Tondovi Karáskovi, kterého jsem kdysi taktéž učil. Slyšel jsem totiž, že nad nemocnicí se občas stahují mraky.

Ušel jsem dalších asi 100 metrů a ťukl se do čela, „Vždyť já jsem dnes zase zapomněl v čekárně čepici. Tak to už jsem se musel vrátit. Vešel jsem znovu do čekárny s omluvným úsměvem, vzal pokrývku hlavy a zadumaně odcházel.

U brány nemocnice mně ale došlo, že jsem se mohl při svém návratu do čekárny pozeptat i ten deštník. No holt bývalý učitel, co mám dodat...

„Pádil" jsem pak v časovém stresu přes město do redakce Slováckého deníku, kde jsem projednával další strategií svých článků s paní redaktorkou Jitkou Machálkovou.

Pravila že se mám snažit i nadále, ale inzeráty prý mají přednost.

Vypoklonkoval jsem se a zamířil přelidněným centrem města na nádraží.

To už přijížděl náhradní přepychový rychlíkový autobusový spoj na Uherský Brod.

Při výjezdu z města tímto autobusem jsem byl více nervní jako v ordinaci.

„Hradištáci, já vám opravdu vaši dopravní situaci nezávidím. Na semaforech pořád červená, zelený snad byl jenom trávník kolem. Zlatý Uherský Brod!"

Před Uherským Brodem se na svahu pásli koníci, já jsem si šel po vystoupení z dostavníku koupit žitný chleba.

Pro jistotu jsem se ještě stavil u skřínky s parte, člověk nikdy neví, jestli mu lékaři říkají pravdu!

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173141
Týden: 454
Dnes: 76
  přihlásit poslední změna: 13.06. 2012 16:25:57