Už jen vzpomínky

Už jen vzpomínky...

Ano, je to už tak dávno, co jsem navštěvoval jako pedagog místní lyceum. Celá desetiletí jsem se snažil vnutit svou představu nabývání znalostí svým studentům, leč většinou marně.

Podobně si vedlo vedení škol ve vztahu ke svěřeným učitelům.

Časem se u mě dostavoval jakýsi pracovní stereotyp, co se týče mého působení na škole.   Tušil jsem totiž do značné míry, kde a co se udá ten který den.

Ráno, když jsem zdolal první schody, jsem vlevo od schodiště kohosi viděl leštit kliku ředitelny, vpravo již na mě čekala paní prof. Jaruška s dotazem na počasí.

Snažil jsem se ji svou odpovědí vždy upokojit, i když klima toho dne nebylo vždy v ideálním stavu.

Pár dorůstajících teenagerů mě při cestě chodbou zdravilo, ale byli to vesměs takoví, které jsem měl ten den učit, takže žádná výhra.

Ve sborovně jsem si vybral ještě se slepenýma očima nějakou třídnici, doufaje, že je to ta pravá. No jako v životě, občas jsem se zmýlil a někoho následně musel pověřit, aby mně našel jinou. Pár dobře mířených nadávek na suplování a pak už moje kroky směřovaly do mého kabinetu, kde mě přivítala tradičním dotazem moje mladá kolegyně ve smyslu, jestli jsem přišel po svých anebo mě přivezli.

Tuto hrubou provokaci jsem okamžitě řešil opětovným svým vyjitím na chodbu, otevřením okna a plivnutím na střechu jejího auta.V době, kdy se snažila popadnout dech, jsem se jí ještě otázal, jestli mají v její obci zavedenou kanalizaci.

Můj dotaz byl oprávněný, protože jsem se doslechl, že tam ještě nedávno po „Velké" sjížděli po travnatém svahu.

Ve zbývajícím dialogu jsme se navzájem dohadovali, kdo z nás dvou je starší.Vzájemné slovní útoky ukončilo až zvonění, po kterém jsme si dávali při odchodu do hodin asi 2 minuty přednost ve dveřích

Výukové hodiny se staly časem jednotvárné. Něco věděli studenti, něco já, málokdy zavládla obapolná spokojenost.

Po návratu z hodin se kolegyně, podotýkám že už byla v jiném stavu, chlubila pětkami, oponoval jsem jí důrazně, že to podle mého náhledu vypadá nanejvýš na trojky. .

Tak trochu větší vybočení z jednotvárnosti výuky byly pouze odpolední porady. Důvěrně jsem je nazýval „Doteky víry". Celebroval je pochopitelně pan ředitel, zvaný též „Trnitá růže," po jeho pravé straně seděl oblíbený inkvizitor z Ventrčákova a nalevo pak druhý sekundář Maxipes Fík.

Vše bylo připraveno do detailů, věděl jsem dopředu, kdy mám být ve střehu, a kdy naopak si mohu trochu zdřímnout.

Ze sladkého snění mě nejednou vyvedla kopnutím do holeně zarputilá němčinářka, sedící naproti. Byla známa svou brutalitou!

Diskuze na této mši nebývaly početné. Dopředu jsem věděl, kdo se přihlásí ke slovu a s čím asi přijde.

Vedle mě sedící češtinářka vždy  přímo hořela touhou něco říct, ale většinou svým dotazem u vedení školy pohořela.

U jiných kolegyň i kolegů jsem plamenná vystoupení ani neočekával. Dávali najevo svou přítomnost v průměru 1x za 6 let. Ale plat brali, tak nevím.

Všiml jsem si rovněž, že mnozí z  pobožných si dělali v průběhu porady poznámky. Nejeden z kolegů si u stolu pohrával se svým perem.

Úplně vzadu zase jedna z matikářek uznale pokyvovala svou hlavou nad informacemi, šířícími se z oltáře.

Nedá se ale říct, že by atmosféra v chrámu byla napjatá. Uprostřed aktu, prostoupeného vůni kadidla a zvoněním, se kdosi kdysi opatrně usmál.

Často jsem ale litoval, na jakém místě ve sborovně sedím.

Nechápal jsem, proč se musím dívat celé hodiny na obrázky kreslícího učitele informatiky a široká záda tělocvikářů. Znemožňovaly mně pohled na mladé kolegyně, takže moje bujné představy nemohly být naplněny v plném rozsahu.

Kdesi v dáli za horizontem byla usazena mně věkově spřízněná kolegyně, která jako jediná z nás všech uměla zapisovat do třídního výkazu červenou propiskou. Sklízela tímto svým počínáním a krátkým oděvem nejednou neskrývaný obdiv okolí.

Většinou však bylo mým hlavním posláním na tomto ceremoniálu sledování trendu rozšiřování trhlinky nahoře u stropního okna. Lozil tam i pavouk, dal jsem mu jméno Ferda.

Byl to asi pokoutník domácí, zlomyslně jsem se těšil, že jednou spadne do výstřihu odborářské leaderky a bude veselo.

Koncem pořadu, nechtěje čekat na „Svátost oltářní," a také když už se mně hlady protáčely panenky, jsem si nepozorovaně vložil na jazyk sladký oplatek, leč pozorná ortodoxní pedagožka, sedící po mém levoboku, pohledem tento můj počin ostře odsoudila..

Celý ceremoniál byl obvykle zakončen modlitbami za zvýšení našich platů a ukončení školního roku.

Teď jsem si vzpomněl, že jednou po skončení porady mě v kabinetu kolegyně ukazovala strie na svém břiše, přičemž nebyly zamčené dveře.

Aspoň něco v jinak nudném dni. Naznačil jsem jí, že se jich už nezbaví. Pak mně už neukazovala nic.

No a potom domů, na tenis, večeře, a přemýšlení o tom, co zase příští den žáci umět nebudou.

Mgr. Jaromír Slavíček

 

Noční obloha

Vánice

 

 

 



22.01. 2018 07:35:45
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 10.06. 2012 06:55:18