Úvaha o vděku

Vděčnost

Podle Wikipedie je vděčnost pocitem ocenění laskavosti, štědrosti, pomoci nebo jiných druhů podobných darů vůči jejich dárci.

Prožitek vděčnosti byl historicky jádrem několika světových náboženství.

Systematické studium vděčnosti v psychologii však začalo až kolem roku 2000, pravděpodobně proto, že psychologie tradičně více zaměřovala na pochopení úzkosti než na pochopení pozitivních citů.

Řada klasiků se snažila pojem vděčnost vyjádřit citáty.

Někteří z nich zacházeli svými výroky až do krajnosti, když ve svém citátu uváděli, že vděčnost je nejhlubším a nejpevnějším základem morálky.

Možná bychom se měli jen spokojit s tím, že vděčnost je něčím, co nás intuitivně okamžitě a přímo vede k tomu, abychom opláceli prokázaný dar či činnost.

Někdy postačí třeba jen slovo „děkuji“.

Znatelnějším projevem vděčnosti je, když ke slovnímu poděkování přidáme neverbální gesto. Za něj lze považovat úklonu, vděčný výraz v obličeji, úsměv, objetí nebo podání ruky.

Je zajímavé, že v některých národech se projevy vděčnosti příliš neprojevují, třeba jen prosté poděkování by v těchto zemích bylo spíše překvapením.

Náš vděk ovšem záleží i na tom, jakou hodnotu pro nás dar má a jaký byl záměr dárce. Vděční můžeme být ovšem i za malý dárek.

Lidé se mezi sebou liší stupněm vděčnosti.

Je třeba složit poklonu takovému člověku, člověk, který jako reakci na dar věnuje původnímu dárci ještě něco hodnotnějšího, než sám obdržel.

Na druhé straně existují osoby, které jsou vděčné pouze za dar, který je podle jejich subjektivního názoru opravdu cenný, ale jsou i lidé, kteří děkují za každou drobnost.

Ukazuje se, že lidé, kteří na vlastní oči viděli situaci, kdy byl někdo obdarován a poděkoval, případně to i sami zažili, se sami stávají vděčnějšími.

Pokud se naopak nějaký člověk zachová nevděčně, vede to někdy dárce k tomu, aby mu příště již nebyl tak moc ochoten pomoci.

Opakem vděčnosti je přirozeně nevděk, i ten může mít řadu podob, a to z různých důvodů. V každém případě je projevem neúcty, nespolečenského chování, zlovůle, a konec konců i projevem nízké intelektuální vyspělosti.

Člověka, kterému se nedostává vděku za prokázaný dar nebo činnost, tato skutečnost přinejmenším urazí anebo přímo rozesmutní.

Jsou lidé, kteří se celoživotně obětovali pro jiné, třeba pro ty, kterým slunce v životě nepřálo, ti by si vděk bezesporu zasloužili.

Často však čekají marně.

Může je pak jen hřát pocit, že „obdaření“ nevděkem se přesto stávají jedinci stojících na piedestalu příkladného lidství…

Takže závěrem je na místě citát J. W. Goetheho:

„Nevděk je znamení slabosti, nikdy jsem nepoznal schopné lidi, kteří by byli nevděčni.“

Ano, ano, je to pravda, pravdoucí!